Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

18

KESSIDY

Otáčela jsem se dokola, zírajíc na ty vysoké police sahající ke klenutému stropu. Prsty jsem přejížděla po hřbetech knížek. Vonělo to tu papírem a inkoustem.

Nikdy jsem u nikoho doma neviděla takovou obrovskou knihovnu. I ta, kterou jsme měli na střední se mohla hanbou červenat, jak byla obyčejná. Tohle nebyla jen knihovna, bylo to útočiště. Nádherné místo do katalogu o bydlení.

„Paní?" otočila jsem se za hlasem majordoma, který měl na starosti chod Marcusovi domácnosti. Což pro mě byla taky celkem zajímavá informace. Kdo proboha potřebuje majordoma? No Marcus ano. Stejně tak, jako kuchařku, hospodyni a do konce má i zahradníka. „Přišla návštěva."

„Návštěva?" zopakovala jsem překvapeně. Nikoho jsem nečekala. Netušila jsem, kdo by to mohl být. Moji rodiče by dali jistě vědět dopředu. Stejně tak, jako všichni moji přátelé.

Klapot podpatků na mramorové podlaze byla jediná předzvěst příchodu neznámé. Vplula do knihovny v lodičkách s červenou podrážkou. Na sobě měla červený tvídový kostýmek, přesně takový, jaký nosí manželky politiků na meetingy. Na ohbí ruce se jí houpala Hermés kabelka. Dlaně měla schované v krátkých rukavičkách.

Po ramenou se jí rozlévaly vlny uhlově černých vlasů. Pleť měla opálenou a tvář jí zdobil až příliš přeslazený úsměv.

Na první pohled vypadala, jako vystřižená z časopisu. Krásná, elegantní a nebezpečná.

Ošila jsem se pod jejím pátravým pohledem a zalitovala, že jsem si ráno nedala více záležet na svém vzhledu. Stála jsem před ní jen v odřených děravých riflích a bílém tílku. Vlasy jsem si smotala do neuspořádaného drdolu a pár pramenů kolem tváře mi z něj vypadlo.

Vedle ní, jsem působila uboze a směšně.

„Ach, tady jsi drahá." Její hlas byl stejný jako ona. Sladký a ostrý. Naklonila se ke mně. Omamná květinová vůně mi pronikla do nosu a já na chvíli bojovala s nutkáním ucuknout a zbaběle utéct. Políbila mě na tvář, ale nedotkla se mého líčka úplně. Zastavila se kousek od něj. „Ráda tě konečně poznávám." Zašvitořila.

U bohyně, hlavně ať to není žádná Marcusova bývalá, která si mě teď přišla prohlédnout a poměřit se se mnou. Protože bych prohrála na plné čáře.

„A já tebe?" odpověděla jsem váhavě.

„Margaret." Konečně se mi představila jménem. No, stejně pořád nevím. „Aronova družka. Tvoje švagrová přeci." Dívala se na mě, jako bych byla snad úplně mimo, když ji nepoznávám.

U bohyně, díky. Zalil mě pocit úlevy. Švagrová. Žádná bývalka. Tak to byla dobrá zpráva.

Ale mám ji ráda? Marcus o svém bratrovi nemluvil. Neměl ho rád, i když to nijak dál nerozvinul, takže jsem mohla jen odhadovat, co se mezi nimi stalo. Jestli to byla jen krátkodobá malicherná záležitost, kdy se kvůli něčemu chytli a za chvíli to bude zase v pořádku a nebo se jednalo o dlouhodobější věc. „Já jsem Kessidy." Představila jsem se jí. Pokusila jsem se při tom na rtech vykouzlit upřímný úsměv.

Třeba bychom mohly být přítelkyně. Nikoho jsem tady neznala. Téměř s nikým jsem se ani zatím nesetkala, když jsem nepočítala personál. Kamarádka a nějaká společnost by se mi celkem hodily.

„Dala by sis se mnou čaj?" nabídla jsem jí.

Přikývla. „Velmi ráda."

***

Posadili jsme se v salonku vedle knihovny. Velkými otevřenými okny dovnitř svítilo slunce a letní teplý vánek čechral dlouhé závěsy.

Hospodyně nám připravila čaj a k němu přidala sušenky.

Každý pohyb, který Margaret udělala, vypadal jako dokonale naplánovaný a promyšlený. Seděla rovně, jako by jí někdo do kabátku všil pravítko. Šálek držela ve dvou prstech a malíček měla elegantně nadzdvižený. Když si do čaje míchala med, dávala si pozor, aby ani jedinkrát necinkla o porcelán.

Jestli jsem si předtím připadala méněcenná kvůli svému oděvu, teď jsem si připadala méně cenná dvakrát tolik.

Snažila jsem se ji co nejvíce napodobit a nedat najevo, že mi to není zrovna pohodlné. Nejraději bych si sedla s nohami složenými na křesle pod sebou. Šálek bych semkla v prstech a zahřívala bych se o něj, protože ač venku bylo víc, než třicet stupňů, tady uvnitř se teploty pohybovaly sotva kolem dvacítky.

„Budete chtít svatbu stihnout ještě letos? Nebo to necháte na přístí rok?" odložila porcelánový šálek na talířek.

Trochu jsem si poposedla, snažíc se ulevit napřímené páteři. „Ještě nemáme žádný určitý termín. Ale bude to v nejbližších měsících." Marcus nás dva bral už jako manžele i přesto, že jsme jimi zatím nebyly. Pouto druha s družkou pro něj bylo dostačujícím. Chápal ale také onu praktickou stránku, a to, že pokud nebude svatba, nebudu nosit jeho jméno a pro ostatní manžele nebudeme.

A pak tu byla ta jeho touha po tom, mít dítě. Nejraději by proto udělal obřad co nejdřív.

„Vážně? Nač ten spěch. Vždyť vypadáš tak mladě." Natáhla se pro talířek se sušenkami. Chvíli je zkoumala, než si vybrala. „Jsou bez lepku doufám?" zastavila se s kouskem na milimetr od úst. „Nejím lepek. Nedělá mi dobře. A vyhýbám se i laktóze." Sdělila mi.

„Já.." rychle jsem se otočila ke dveřím. Stála tam mladší vlčice v černých jednoduchých šatech se zástěrou. Kývla na mě. „Jsou bez lepku." Obrátila jsem se zpátky k Margaret. „A je zbytečné svatbu odkládat, když už spolu stejně bydlíme." Odpověděla jsem jí i na tu první otázku.

„Ale teď už neseženeš žádného pořádného návrháře, přece si nechceš vzít šaty z konfekce? Manželka Alfy by měla reprezentovat. Zářit." Mluvila ke mně, jako guvernantka k dospívající, která se chce přidat do společnosti, ale vůbec nic o ní neví. „Možná bych ti mohla dát pár užitečných rad." Nabídla se mi. Při tom se dost významně zahleděla na mé dosti nedbalé oblečení. Byla to jasná narážka.

Tak my dvě asi kamarádky nebudeme. „Děkuju, kdybych měla pocit, že potřebuju pomoc, určitě se na tebe obrátím."

„Já svatbu plánovala skoro dva roky dopředu." Natáhla se pro další sušenku. „Promiň, ale jsem teď strašně při chuti." Významně si položila ruku s čerstvou manikůrou na břicho.

„Ach...gratuluju." Jestli je k čemu. Doufala jsem, že jsem její gesto pochopila správně a teď se totálně neztrapním tím, že ji gratuluju k těhotenství, které není. Její roztažené rty do zářivého úsměvu jsem ale brala, jako potvrzení.

„Pořád bych jen jedla. Ale musím myslet na svoji postavu. Kdyby to bylo jen na mě, klidně bych s dítětem ještě počkala. Vždyť je mi teprve pětadvacet. Jsem ještě mladá. Nedokáži si představit, jak ve svém věku sedím zavřená doma a měním špinavé pleny." Znechuceně při té představě nakrčila nos. „Ale Aron pořád dokola mluví o tradici a rodině." Otráveně protočila očima. „Takže jsem nakonec souhlasila."

Upila jsem ze svého šálku, snažíc se ho držet co možná nejdistingovaněji a nevydat u toho žádný srkavý zvuk. „A jak jste spolu vůbec dlouho?"

Margaret mávla rukou. „Už celou věčnost. Ale dost o mě." Jako by o sobě nemluvila ráda. „To ty jsi teď hlavním tématem v První smečce."

Zase jsem si poposedla. Začínalo mě bolet za krkem. „Vážně?"

„No jistě." Přitakala. „Ve smečce už se příliš nevěřilo, že Alfa najde svoji družku. Takže jsi takovým malým zázrakem. Navíc z jiné smečky, takže o tobě vůbec nic nevíme...."

„Nejsem zajímavější, než jiná vlčice."

Její pohled se mi nelíbil. Jako by se mi snažila proniknout hluboko pod kůži. Najít všechny moje slabé stránky, obavy a vyhrabat nějakou špínu. „Ale to není pravda." Naklonila se dopředu. „Vybral si tě Alfa."