Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

29

MARCUS

Myslel jsem, že z toho pozemku bude nadšenější. Že začne hned plánovat a prohlížet internet. Vymýšlet, jaká bude fasáda. Jestli budeme mít před domem zastřešenou verandu s houpačkou. Jak velká bude terasa. Kolik pokojů budeme potřebovat. Kde bude pískoviště a prolézačky. Kam dáme bazén.

Jenže ona vedle mě sedí v autě a tváří se při tom spíš zamyšleně. Hraje si se snubním prstenem. Kouše se do rtu. A mlči.

Nemám rád když mlčí. Nutí mě to totiž až moc přemýšlet o důvodu jejího mlčení. Jsem za tím já? Udělal jsem něco špatně? Nebo za tohle její zvláštní rozpoložení může to její PMS, takže teď není rozumné do toho víc vrtat a raději bych měl počkat?

Být ženatý je vážně náročné.

„Co kdybychom si dneska zašli na večeři? Ve městě otevřeli novou restauraci. Italskou." Nabídnu jí. Když nad tím tak přemýšlím, ještě jsem spolu nikde na večeři nebyli.

Konečně si přestane hrát s prstenem a v očích se jí rozsvítí. „Ano. A potom kino?"

„Potom kino." Přikývnu. Vezmu si její ruku do dlaně a přitáhnu si ji k sobě. Lehce ji políbím na hřbet ruky a pak naše propletené prsty nechám položené na jejím stejně. A svět se zdá zase normální.

Když se vrátíme zpátky do domu, zavolám do restaurace, abych rezervoval místa na sedmou večer. Což mi dává dost času, abych stihl ještě rychlý tréning s Leeem. Hodlám mu dneska pořádně nakopat prdel.

Kessie se zase ujme výběru filmu a rezervace lístků do kina, které je ve městě také. Sice je menší a zažilo už lepší časy, i tak stále funguje. Chodil jsem do něj ještě jako dítě a mělo tehdy ty stejné červené sklápěcí sedačky i stejnou vývěsnou tabuli s výběrem filmů. Dokonce tam pořád pracuje ta stejná prodavačka lístků. Jen má teď o dost víc vrásek a šedin.

Vytáhnu si sportovní šortky. Tričkem se nezdržuju. Je teplo. Navíc by mi stejně zavazelo. Neberu si ani tenisky.

„Marcusi!" Kessie za mnou vběhne do šatny. V obličeji má zvláštní výraz. Směsici netrpělivosti a těšení se zároveň. Tváře má lehce zrúžovělé. „Mala začala rodit." Oznámí mi okamžitě.

V té chvíli je mi jasné, že všechny plány na dnešek padají. Nejspíš i na zítřek. „Zavolám na letiště." Odpovím odevzdaně.

***

Jsme zase na území Páté smečky. Z letiště jedeme okamžitě do místní nemocnice. Kessie je po celou dobu přilepená na telefonu. Mluví se svou matkou. Píše si s kamarádkami. Jako by pro ni okolní svět skoro neexistoval a ve chvíli, kdy vejdeme do vestibulu a ona se rozběhne ke svojí rodině, vypadá, jako by z ní spadly všechny starosti světa.

Její matka ji chytne kolem ramen a vede jí chodbou. Už z dálky vidím její kamarádky, všechny ve stejném tričku. „Vítej na světě." Na prsou a na zádech. „Baby gang." Půlka z nich je v růžové barvě, půlka v modré barvě.

Příjde mi to zvláštní a poněkud dětinské.

Keren na Kessi nadšeně mává. Vytáhne z tašky další tričko a podá jí ho. Všude nad jejich hlavami jsou balonky plněné heliem s různými dětskými motivy. Je tu spousta dárkových košů i květin. Jedna z dívek v ruce dokonce drží dort.

Na chvíli zapochybuju, jestli jsme opravdu v nemocnici nebo v cirkusu.

***

Sledoval jsem ji. Zářila. Oči jí svítily štěstím. Rty měla roztažené do širokého úsměvu. Kolem ní, jako by se utvořila aura, která ji celou ozařovala.

Bylo to, jako dostat pěstí do břicha. Útroby se mi svíraly a zachvátil mě mírný pocit nevolnosti spolu s uvědoměním si, že na tohle jsem krátký. Nedokážu ovlivnit její emoce ať se budu snažit si ji koupit čímkoli. Sebemenší dražší či originálnější dárek jí nenahradí pocit bezpečí. Útočiště, kde se cítí dobře. DOMOV.

Ona, jako svůj domov bere tohle místo. Svoji rodinu a svoje kamarády. Tady se cítí dobře. Na území Páté smečky.

Já ji z toho vytrhl a naivně jsem si myslel, že to bude dobré. Že nedělám nic špatného, protože mi po právu patřila.

Vzal jsem si celou lahev nejdražšího koňaku, jaký jsem ve sklepě Hawrtrownu našel. Sedl jsem si na balkon v podkrovním patře budovy. Tahle místnost se nikdy nepoužívalo. Celé tohle patro bylo opuštěné. V létě tu bylo pod střechou příliš velké teplo. V zimě zase chladno.

Opřel jsem se zády o stěnu a nohy natáhl před sebe. Slunce pomalu vycházelo nad obzor a všude byl až nepřirozený klid.

Právě teď jsem se cítil jako ten největší zoufalec na světě. Nechat ji tam s její rodinou bylo jedno z mých nejtěžších rozhodnutích v životě.

Nenáviděl jsem se za to. Za to, že jsem ji rázně a jasně neukázal, že mě bude prostě muset poslouchat. To já jsem Alfa. Její druh. Jenže jsem nesnesl ten pocit, že ona by mohla nenávidět mě. A tak je snazší, že se nenávidím, já sám.

Odzátkoval jsem lahev. Přiložil jsem si její hrdlo k ústům a zhluboka se napil.

Dveře za mno zavrzaly. „Slavíme?" Lee složil svou vysokou postavu naproti mně. Zády se opřel o kovové zábradlí balkonu. Natáhl se ke mně a já mu lahev podal. „Doneslo se mi, že Alfa Páté smečky přivítal dnes v noci na světě potomka."

„Zprávy se šíří rychle." To dítě se narodilo chvíli po tom, co jsme dorazili. Robert vyšel ze dveří pokoje s malým růžovým uzlíčkem v rukou. V očích se mu leskly slzy dojetí. „Tohle je Aurelie." Představil nám svoji novorozenou dceru. Záviděl jsem mu. Samozřejmě, že ano. Vidět ho, jeho dítě a cítit z něj ten pocit klidu. Ale ovládal jsem se. Byl jsem milý.

Všichni mu gratulovali. I já se k tomu zástupu přidal. Popřál jsem Robertovi i jeho ženě jen to nejlepší.

Docela jsem se divil, že celou tu jejich skupinu z porodnice nevyvedli ven, za rušení. Ale zdálo se, že i porodní asistentka a sestry se přidávali k jejich veselí. A já tam jen stál a tiše na to zíral neschopný se zapojit.

Po dvou hodinách nakráčel do pokoje v němž jsme se všichni tísnili doktor a oznámil, že potřebuje matka i dítě klid a tak ho musí všichni opustit. To nikomu ale nevadilo, protože se usídlili na chodbě a vesele debatovali dál.

Lee mi podal zpátky lahev. „Tvoje žena se s tebou nevrátila." Nebyla to otázka. Jen konstatování. Tvrdé. Kruté a pravdivé.

„Zůstala u rodičů. Na pár dní."

Lee si mě podezřívavě změřil pohledem. „Co se stalo?"

Napil jsem se. Hřbetem ruky jsem si pak otřel rty. „Nic." Nestalo se vlastně vůbec nic, až na to, že je moje žena šťastnější tam, než tady.

Obličej se mi trochu zkřivil, když jsem si vybavil její slova. „Mohla bych tu zůstat do Kereniny rozlučky. Aspoň sem nebudu muset pořád dokola létat. Užiju si trochu času s mámou, Malou a Aurelii." Zněla u toho tak nevinně a nadšeně. Jak jsem jí mohl říct ne?

Kurva. Sakra moc jsem chtěl říct prostě ne, sbalit se a odletět.

„Kdyby se nic nestalo, tak je tady." Nedal se odbýt. Otrava jeden.

Znovu jsem se napil. Chtěl jsem se dnes zpít do němoty. „Chce být se svou rodinou." Což se dalo čekat.