Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

22

KESSIDY

Las Vegas? Las Vegas? Las Vegas....možná ani když to zopakuju počtvrté, pořád tomu nebudu věřit. Ale je to tak.

My jsme právě opravdu přistály v Las Vegas, kde na nás na malém letišti čekala černá limuzína. A ta nás dovezla k obrovskému hotelu s bazénem na střeše, vlastním cassinem v přízemí a nekonečnou spoustou možností zábavy? Asi jsem se ocitla ve svých nejdivočejších snech. A podle toho, jak se tváří moje kamarádky, ani ony tomu nemůžou uvěřit.

„No ty vole..." uleví si Sandra. Oči třeští na nablýskanou halu.

„Tak jo. Oficiálně prohlašuju, že ti všichni tvého chlapa závidíme." Keren si založí ruce na prsou, když pozoruje, jak portýři kmitají, aby nám z auta vytáhli zavazadla.

Lee už k nám mezitím míří z recepce, v rukou drží plastovou kartu s logem hotelu pro každou z nás. „Jdu zkontrolovat jestli něco nezůstalo v autě. Vy se mezitím ubytujte." Rozdává nám je. „Tu kartičku jen přiložíte na čidlo v támhle tom výtahu. Doveze Vás to do pokoje." Ukáže na menší výtah, který je za recepcí. A ne na ten, který je na druhé straně haly a stojí u něj obsluha.

Mnohem raději bych vlezla do toho většího výtahu. Vypadá totiž, že v něm někdo jezdí. Je používaný. Tenhle druhý, k němuž nás nahání, jak husy z pastvy, působí, jak pro personál.

Iza si kartičku nedůvěřivě prohlíží. Zatímco my jsme hodně rychle vystřízlivěli oslněním. Ona si zachovává svoji lehce vyšší hladinku a přihlouplý úsměv. „Jaké patro?" ptá se zmateně.

Lee se uchechtne. Přiloží kartičku na čidlo u výtahu. „Běžte." Nahrne nás dovnitř, jakmile se před námi dveře s cinknutím rozevřou.

Kabinka je menší, jsme v ní jedna vedle druhé, ale vejdeme se. Rozhlížíme se kolem sebe. Nikde není žádná tlačítková klávesnice s označením pater.

„Fajn, možná jsem se unáhlila." Zašklebí se Keren. „Může nás v tom výtahu být vůbec tolik?" nikde na stěně není ani označení počtu osob, takže se nad tím snažím nepřemýšlet. Celé to působí trochu zlověstně. A vím, že Lee rád dělá hloupé vtípky, takže jen doufám, že nás to při nejhorším vysadí v kuchyni.

Iza se směje, jako by někdo řekl nějaký vtip a Sadnra se na ni dívá, jako na blázna.

„Asi mám klaustrofobii." Prohlásí Lana.

Mala si hladí břicho. Jednou rukou je opřená o stěnu. „Určitě se nemáme čeho bát." Pokouší se o klidný tón, ale i u ní zazní pochybnost.

Co když bude moje rozlučka na téma boj o život? Co když nám zajistili vstupenky do jedné z těch zábavných her, kde vás někam zavřou a vy musíte vyřešit záhadu, jinak vás nepustí ven?

To by Marcus neudělal...snad. Lee....ten ano.

Ozve se cinknutí. Výtah se zastaví a dveře se otevřou. U Bohyně, díky. Rozevře se před námi obrovský prostor. Obývák s obrovským gaučem uprostřed místnosti a spoustou velkých polštářů na lehnutí. Celá jedna strana místnosti je prosklená a poskytuje dokonalý výhled na celé město.

Skoro zakopnu o vlastní nohy, když s otevřenou pusou dokořán vystupuju z výtahu.

Napjatá atmosféra je okamžitě pryč a vystřídá ji nevěřícné lapání po dechu a jásot. Máme pro sebe celé tohle patro.

Takže, za prvé, Marcus se vytahuje. Za druhé, má tohle být nějaký druh úplatku? Za třetí, on se asi musel vážně zbláznit.

MARCUS

Netrpělivě poklepávám prsty o desku pracovního stolu. Venku už se setmělo. Je devět hodin večer, ale mě se nechce domů. Ještě pořád sedím v kanceláři ve třicátém patře výškové budovy.

Leeuv hlas se naštěstí ozve hned po druhém zazvonění. „Ano šéfe?"

Chci, aby měla Kessie tu nejlepší rozlučku všech dob. Chci aby byla ohromená. Chci aby jednou, až bude na tohle všechno vzpomínat, věděla, že o nic nepřišla. Chci, aby se chlubila svým zásnubním prstenem a s jiskrou v očích vyprávěla našim dětem, jak jsem ji požádal o ruku.

A hlavně, aby byla šťastná a jistá si tím, že se Bohyně nespletla, když nás dva spojila.

„Všechno v pořádku?" zeptám se. Lee je taková moje pojistka. Nejde o to, že bych ji chtěl hlídat nebo kontrolovat. Věřím jí. Ale nechci aby se jí něco stalo.

Alkohol a parta holek, které se ocitnou v hříšném městě...Sám jsem si ještě pamatoval, jaké to bylo, když mi bylo osmnáct. A...no řekněme, že bych tyhle vzpomínky raději nechal minulosti a víc se k nim nevracel.

Takže chci mít jen přehled o tom, že je v bezpečí a nic jí nehrozí. Neznám její kamarádky a nevím, co by je mohlo napadnout. A nerad bych zítra ráno zjistil, že byly tak opilé, že nedokázaly ani dojít na pokoj a někde se ztratily.

„Asi jen třikrát se mě zeptala, jestli náhodou nejsi drogový dealer, nebo tak něco....Pak se ujišťovala, jestli tě tahle sranda nezruinuje." Smál se. V pozadí byla slyšet hudba a pokřikování.

„Doufám, že jsi ji nenavykládal nějaké kraviny?"

„Samozřejmě, že ne." Odpověděl hned dotčeně. „A všechno je v pořádku. Jsme teď na nějakém vystoupení. Sedí pár řad pode mnou a všechny se dobře baví. I ta těhotná. A ta jediná mě trochu znervózňuje. Nerad bych kromě chůvy dělal ještě porodní bábu."

„Myslím, že to by nepotěšilo ani Alfu Páté smečky." Když jsem zavolal Robertovi, že bych rád kontakt na nějakou Kesiinu kamarádku, protože bych jí chtěl nachystat překvapení, dal mi k telefonu svoji družku. Ta mi řekla, že na tohle bude nejlepší Keren, protože je to z té jejich party největší organizátorka a párty královna. Ale samozřejmě, když jsem jí dal info s malým nástřelem mojí představy. Tedy výlet soukromým letadlem do Las Vegas, jedna noc tam v hezkém hotelu, kde si už zařídí program dle svého a druhý den cesta domů, okamžitě se toho chytla. Robert z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený. Já taky ne.

Ale Kessie to nejspíš radost udělalo.

„No...každopádně. Nikdy by mě nenapadlo, že holčičí rozlučka je taková....jaká je."

„To znamená co přesně?"

„Když pominu tu divnou soutěž v chytání párků pusou....právě sedím na travesty show a ti lidi jsou z toho úplně celý pryč....chápeš to?"

Ne, nechápu. Jenže to ani chápat nemusím, pokud to znamená, že je Kessie spokojená, já jsem taky spokojený.