Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

34

KESSIDY

"Au, sakra." Alice hlasitě zakleje. Máchá před sebou rukou ve snaze ochladit si prst, kterým se dotkla nahřáté části kulmy. Na jeho špičce se jí začíná dělat červený flek. "Spálila jsem se." Stěžuje si. Bříško prstu si strčí do pusy a začne si ho cucat.

"To mě nepřekvapuje." prohlásí pobaveně Sandra soukající se do růžových přiléhavých šatů.

"Mě by spíš překvapilo, kdyby ses nespálila." přidá se k ní Iza, která právě vklouzává do svých lodiček na extra vysokém podpatku. Pochybuju, že v nich umí chodit.

Alice po nich střelí vyčítavým pohledem. Ale ty dvě mají pravdu. Čtyři roky jsme tvořily jeden tým. Čtyři roky jsme se před každým zápasem společně připravovaly v šatně na to, než vyběhneme v roztleskávačských dressech na hřiště a spočítala bych na prstech jedné ruky kolikrát se Alici při tom chystání něco nepřihodilo. Ona měla neustále s něčím problém. Zaseknutý zip. Roztržené silonky. Zacuchaná gumička ve vlasech. Ruka přivřená do dveří. Ztracený ponpon. Přetržená tkanička v botě....až jsme si začínali myslet, že to snad musí dělat schválně.

Nevměšuju se do jejich rozhovoru. Vytáhnu si raději z kosmetického kufříku na stole řasenku a ještě jednou si jí přejedu po už nalíčených řasách.

Chystáme se v jedné z místností u Keren doma. Nemají dostatečně velké prostory, abychom se pohodlně vešli do jednoho pokoje a tak jsme rozděleny na více skupin. Máme se nalíčit, učesat, obléct a pak jít za Keren do jejího pokoje, kde se chystá jen ona, dnešní nevěsta. Se svou mámou a sestrou.

Tam proběhne nějaké menší společné focení, přípitek a autobusem pojedeme společně na místo obřadu. Nebo alespoň většina...mě vyzvedne Marcus. Trval na tom. A já se s ním snažila zbytečně nehádat. Od toho, co se stalo jeho bratrovi a Margaret mi přišel zamyšlenější a vážnější.

Jako by mu to zase připomenulo to, jak je život prchlavý.

A i když to, že přišli o dítě bylo hrozné, na druhou stranu to dost pročistilo vzduch mezi ním a Aronem. Celkově to vylepšilo jejich vztah. I můj a Margaret. Která se zdála být vděčná za to, když jsme k nim přišli po tom, co ji propustili z nemocnice na návštěvu.

"Kolik je hodin?" Sandra po mě hodí šaty. Povede se mi je jednou rukou zachytit, zatímco druhou ukládám zpátky na své místo řasenku.

"Skoro dvanáct. Měli byste trochu pohnout holky." do pokoje zá námi vejde už připravená Mala. Měla mít stejné šaty, jako my. Naštěstí ji Keren, ustoupila a nechala jí je trochu upravit, aby byly volnější a víc...cudné. Nemá žádný rozparek na stehně. Ani hluboký výstřih. Takže jediné co ty šaty mají s našimi společného, je odstín látky. Jinak jsou naprosto odlišné.

"No jo." přejdu ke stojanu s oblečení. Přehodím přes něj župan, který mám na sobě a začnu se oblékat. Mala jde mezitím pomáhat Alici a jejím vlasům, které se dnes rozhodly nespolupracovat. Půlku hlavy má kudrnatou, jako by byla ovečka, zatímco ta druhá polovina se ne a ne alespoň trochu zvlnit.

Sandra si zase vezme na starosti Alicin nehotový make-up. "Kde je naše nejmladší členka týmu?"

Mala si zhluboka pozvdechne. "Pevně věřím, že spí. Robert s ní někde tady po okolí jezdí s kočárkem. První týden byla, jako andílek a teď je to malý ďáblík. Skoro nezahmouří oko. Noci jsou šílené." trochu se otřese. Jako by se jí v hlavě promítla nějaká nepříjemná vzpomínka.

Robert s Malou zůstali bydlet v domě s mými rodiči. Takže jsem celkem v obraze co se tam děje. Máma mi volá téměř každý den, aby se zeptala, jak se mám a co je u mě nového, zároveň mi sdělí, co je nového tady. A faktem je, že z Aurelie se vyklubalo pěkné kvítko, které nenechá své rodiče příliš vydechnout.