Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

4

KESSIDY

Byl červenec. Slunce zářilo na vymetené modré obloze a vzduch se ani nehnul.

Ve zprávách každý den varovali před vysokými teplotami, nebezpečím požáru a nutností šetřit vodou. Trávník před domem nám tak postupně žloutnul a mámina pečlivě udržovaná zahrada schnula.

Vylezla jsem z bazénu, vymačkala si vodu z dlouhých vlasů do ručníku a položila se do stínu pod slunečník.

„Máš sbaleno?" zeptala se mě máma, z vedlejšího lehátka. V ruce držela vějíř, kterým se ovývala.

„Jo, teta mě zítra vyzvedne." Natáhla jsem se pro citronovou limonádu. Téměř všechen led se v ní už rozpustil. „A v sobotu večer budu zpátky doma."

„Nebo bys mohla přijet až v neděli ráno." Zakřičel na mě bratr od grilu. Zřejmě zapomněl, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné.

„Proč by tam pro bohyni měla zůstávat do neděle?" Zamračil se otec. Právě podával bratrovi obracečku na maso.

Každou středu odpoledne měla naše hospodyně volno a tak jsme se rozhodly dělat společné rodinné večeře. Ve vaření jsme se střídali. Jeden týden máma s tátem. Druhý týden bratr a Mala. Třetí týden já sama. Dnes to vyšlo na bratra. Mala, vzhledem k pokročilému stádiu těhotenství a přetrvávajícím tropickým teplotám zůstávala uvnitř klimatizovaného domu. Kotníky ji natekly do velikosti melounu a ona měla co dělat, aby si vůbec došla na záchod. Chudinka.

„Aby se s někým třeba seznámila?" nadhodil bratr.

„Roberte?! Vždyť je jí teprve osmnáct!" zhrozila se matka.

Patřila jsem mezi šťastlivce, jejichž rodiče nepovažovali za nutné co nejdřívější hledání si partnera a vystěhování svého potomka z rodného hnízda. Ba, spíše naopak. Myslím, že je těšilo, když jsem se rozhodla jít na vysokou. Podporovali mě, když jsem jim vyprávěla o svých plánech na cestování. A asi se jim trochu ulevilo, když jsme se s Michaelem nepropojili. Měli ho rádi. Byl z naší smečky. Ale máma říkala, že by to prostě bylo moc brzo a taková věc potřebuje čas, protože pak je to na celý život. A tak nebylo kam spěchat.

„To Male taky." Argumentoval. Gril syčel při tom jak otáčel steaky z nichž odkapávala mastnota.

Táta si ho měřil nevěřícným pohledem. „To přece nemůžeš srovnávat."

I na tu dálku jsem viděla, jak protočil očima. „Fajn." zvedl ruce na důkaz kapitulace.

Sama pro sebe jsem se usmála. Spokojeně jsem se uvelebila na lehátku. Snad bylo konečně tohle téma za námi.

Koukla jsem na displej mobilu. Ve společné skupině, kterou Keren založila na messengeru mi blikalo několik nepřečtených zpráv. Přelétla jsem ty poslední, kde se diskutovalo o družičkovských šatech v zářivě růžové barvě. Družba měla mít růžové motýlky, aby k nám ladila, což se některým nezdálo a snažili se to Keren nějak taktně naznačit. Napsat jí to napřímo, rovnalo by se riskování, že vám Keren podpálí auto.

Překlikla jsem na další doručenou poštu.

Michael: Ty jedeš do Havrtrownu???!!!??

Zamračila jsem se nad tím. Čím jsem si vysloužila tolik vykřičníků a otazníků.

Ťukla jsem do prázdného okýnka, abych mu napsala odpověď. Odeslat jsem mu ji nestihla. Dřív se mi telefon rozvibroval melodií oznamující příchozí hovor.

Povzdechla jsem si. Zmáčknula jsem zelené sluchátko. „Právě jsem ti odepisovala."

„A?" zeptal se rozrušeně.

„Zase chodím na brigádu k tetě. Jedu tam s ní. Pracovně. Než ten ples začne, budu v letadle zpátky domů." Ubezpečila jsem ho.

„Vážně?"

„Vážně."

Na druhé straně se ozvalo úlevné vydechnutí. Kousla jsem se při tom zvuku do rtu. Tohle nebylo správné. Pořád se tak upínal k té myšlence, že se to pouto třeba teprve objeví. Měla jsem ho ráda. Měla jsem ho moc ráda. A vytvořily jsme si spolu hezký vztah, nešlo se od něj snadno odstřihnout. Ale tohle bylo, jako se neustále vrtat v hnisající ráně.

„Vidělas tu společnou konverzaci." Snažil se změnit téma, když mezi námi zavládlo tíživé ticho.

„Jo. Ale sázím na to, že vyhraje Keren."

***

„Je vůbec vhodné, aby si tam jezdila?" uvažovala máma nahlas, zatímco nám Robert servíroval na talíře maso z grilu. Mala mezitím přišla s mísou zeleninového salátu a posadila se na židli vedle mě. Nohy si položila na vyvýšený taburet. Namočila jsem utěrky v ledové vodě a přiložila jsem jí je k otokům. Děkovně na mě pohlédla. „Však víš...kdyby si tam náhodou někoho potkala ještě než ten ples začne. Si ještě moc mladá." Mezi obočím se jí udělala starostlivá vráska.

Ježiši. Zatracený Robert. Zase jí nasadil brouka do hlavy a ona si teď bude dělat úplně zbytečně starosti.

„Mami, nemusíš mít strach." Uklidňovala jsem ji. Už aby byla sobota večer a já byla zpátky doma.

„Samozřejmě, že nemusíš mít strach. Je to dcera Alfy. I kdyby tam náhodou někoho potkala, bude se ten mládenec muset prvně dovolit nás, aby se o ni mohl ucházet." Zaburácel rozhodně otec. I když svůj post Alfy už předal Robertovi, stále v něm zůstávala ona Alfovská jiskra s aurou moc.