Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

31

KESSIDY

Taxik mi zastavil před Hawrtrownem. Zaplatila jsem za cestu a spěšně se vydala do domu. Chtěla jsem Marcuse překvapit.

Lehké květované šaty za mnou vlály, když jsem procházela naleštěnou halou. Z jídelny jsem slyšela cinkot příborů, takže jsem zamířila přímo tam.

Zastavila jsem se ve dveřích a rty se mi roztáhly do širokého úsměvu. Marcus seděl za stolem. V obleku – jak jinak. I když byla neděle ráno.

Chřípí se mu zachvělo, když se zhluboka nadechl a zvedl ke mně oči od své snídaně. Ústa se mu lehce rozevřela. Zorničky rozšířily. Odložil příbor. „Jsi zpátky?" dívá se na mě téměř nevěřícně. Jako by mu dělalo problém pochopit. Látka černého saka se mu lehce napne v ramenou, když se opře o područky křesla, aby se postavil.

„Samozřejmě. Říkala jsem, že se hned po Kerenině rozlučce vrátím." Jsem trochu zaražená. Po pravdě, čekala jsem úplně jiné uvítání. Řekněme něco více vřelého. Nadšeného.

Ale on se tváří, jako by byl překvapený.

„Jsi zpátky." Zopakuje.

„No ano." Udělám krok do místnosti. Začínám být z jeho postoje trošku nervózní. „Copak nejsi rád?" Pak je tu možnost, že je na mě prostě a jednoduše naštvaný. Protože jsem tam zůstala a neodjela s ním.

Několikrát zamrká a lehce zavrtí hlavou, jako by si v ní chtěl utřídit myšlenky. „Já jen...myslel jsem, že dokud pro tebe nepošlu letadlo, tak sama nepřijedeš."

„Překvapení." Pokrčila jsem rameny a pozvolna dál pokračovala k němu. Zastrčila jsem si otravný pramen vlasů, který mi stále padal do obličeje za ucho. „Příští víkend má Keren obřad, tak tam budeme muset zase...ale-„

Marcusův obličej z ničeho nic potemněl. Čelist se mu napjala, jak stiskl zuby k sobě. „Jak jinak."

Zastavila jsem se. Asi jen metr od něj. „Jestli ti to vadí, nebo se ti to nehodí, můžu tam letět sama." Nabídla jsem mu. Chápala jsem, že tohle pendlování pro něj není ideální. Potřeboval být tady, na svém území. Měl svoje povinnosti od nichž jsem ho zdržovala.

„Dívím se, žes mi jen nezavolala a svůj pobyt sis tam rovnou neprodloužila."

„Marcusi...." Hlas se mi trochu zachvěje. Poznala jsem už spousty jeho tváří, tahle je mi ale neznámá. Tahle Marcusova odtažitá chladná verze se mi vůbec nelíbí. „Mohl bys mi prosím říct, co se děje?"

„Co se děje?" povytáhne obočí. Tváří se, jako by mi to snad mělo být nad slunce jasné.

Od zdi místnosti se ozve mírné odkašlání. Hospodyně se na sebe snaží nejspíš trochu upozornit, protože jí není zrovna příjemné přihlížet téhle situaci. Což není v tento moment příjemné ani mě.

Marcus k ní střelí pohledem, jako by ji chtěl na tom místě probodnout a nechat pomalu vykrvácet. „Můžete jít. A zavřete za sebou." Vyzve ji. Žena na nic dalšího nečeká a okamžitě se vydává pryč.

Marcus ještě chvíli vyčkává, než se za ní zacvaknou dveře. Pak stočí svůj pohled zpátky ke mně. „Dělám co můžu. Snažím se ti ve všem vyhovět a vycházet vstříc. A ty...." Zase zatne čelisti. Rukou si vztekle zajede do vlasů a prohrábne si je. Několikrát se zhluboka nadechne, jako by se potřeboval uklidnit. „Tohle musí skončit. Jsi moje družka, tvoje místo je vedle mě."

Překvapeně na něj zírám. „Takže si na mě naštvaný.?" Je to konstatování, nebo otázka? Sama si tím nejsem jistá. Každopádně to dost věcí vysvětluje. A na jednu stranu....byla to moje chyba. Špatně jsem formulovala otázku, když jsem tam chtěla zůstat. Všimla jsem si, že byl potom zvláštně odtažitý a mlčenlivý. Jenže jsem měla plnou hlavu jiných věcí a nějak jsem ho zasklila.

„A já se na tebe tak těšila." Hraně jsem si povzdechla. Přistoupila jsem k němu. Položila mu ruku na hrudník, do místa pod nímž jsem cítila tlukot jeho srdce. „Chyběl jsi mi." Pronesla jsem k němu sladce. Lehce jsem si při tom skousla ret.

Marcus na mě upírá pohled. A tváří se snad ještě zmateněji, než před chvíli, kdy mě spatřil ve dveřích.

Obtočím prsty kolem jeho kravaty. Obezřetně sleduje každý můj pohyb, ale sám nic nedělá.

Zatáhnu za ni. Přitáhnu si ho k sobě, abych ho donutila se sklonit. Teprve pak na něj bez problému dosáhnu. Přejedu mu lehce po rtech. Jsou z něj cítit lívance s javorovým sirupem a espesso.

„Miluju tě, Marcusi." Šeptám proti němu. Vdechuju jeho vůni. Vstřebávám teplo vycházející z jeho těla. „Nemohla jsem se dočkat, až budeme zase spolu."

Obočí se mu lehce stáhne a udělá se mu mezi nim malá rýha, jak se zamračí. „Nehraj si se mnou." Varuje mě.

„Myslím to vážně." Přitisknu se k němu. Jeho srdce bije proti tomu mému. Dýchá rychleji. Myslela jsem na něj častěji, než by se mě samotné líbilo. „Je k zbláznění, mít tě neustále v hlavě a vědět, že jsi tak daleko. Nesmět se tě dotknout. Vidět tě." Pořád pevně svírám jeho kravatu v ruce. Druhou dlaň zvednu k jeho obličeji. Konečky prstů přejíždím po kontuře jeho čelisti. Bylo to jen pár dnů. Ale připadalo mi to, jako věčnost.

Trhaně se nadechne. Konečně se v jeho postoji něco změní a on povolí. „Vítej v mém světě." Přitiskne rty na moje. Hrubě a tvrdě, až nám o sebe cvakly zuby. Jazykem mi vklouzne do úst. Nedává mi šanci se nadechnout ani se z toho náhlého útoku vzpamatovat. Bere si. Nekompromisně si mě k sobě přitahuje. Tiskne mě k sobě, jako by mě chtěl rozdrtit. Vstřebat do sebe a už nikdy nenechat odejít.

Tlačí mě dozadu, natáhne se někam za mě a já slyším, jak nádobí s randálem padá na zem ze stolu. Talíř se tříští a jeho střepy se rozlétají do stran. V jeho středu leží zbytky jídla. Hrnek s kávou se rozleje a já cítím, jak mě zahřeje na pozadí, když mě do té louže posadí.

Na těch šatech mi dost pravděpodobně zůstane flek, který z nich už nikdy nedostanu. Na tom ale nezáleží. Na ničem z toho nezáleží.

Jen na jeho rtech přitisknutých k těm mým. Na hladových prstech přejíždějících mi po odhalené kůži na stehnech. Rozepínajícím se zipu kalhot a mém hlasitém výkřiku, když do mě nečekaně pronikne, aniž by mi sundal spodní prádlo. Kalhotky mi odsune jen lehce na stranu.

Zajíždí do mě tvrdě a téměř netrpělivě. Hrubě mi zarývá prsty do kůže a jsem si jistá, že mi na těle zůstane spousta jeho otisků.