Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

33

Zjistila jsem, že jsem vynechala jednu kapitolu po 25. Takže ji nahrávám a tím pádem se všechny kapitoly po této o číslo posunují. Omlouvám se. 

Děkuji za každou hvězdičku a komentář, které mi tu necháváte, strašně moc si toho vážím.

-------------------------------------------

KESSIDY

Zlatavé jazýčky tančící v krbu v rytmu své vlastní neslyšné melodie jsou jediným zdrojem světla v místnosti. Jsem v Marcusově pracovně. Na gauči. Přitáhnu si huňatou deku k bradě. Zabořím se do ní prsty a trochu se posunu, abych si udělala pohodlí.

Můj tvrdý polštář se zvedá a klesá v pravidelných intervalech. Neležím na žádném polštáři, ale na Marcusově hrudníku.

Překvapeně se od něj odtáhnu. Jsem celá ztuhlá trochu mě bolí za krkem. Venku je už tma. Což znamená jediné. "Usnula jsem?" ještě jsem ze spánku trochu zmatená a dezorientovaná.

"Ano." Marcus mi prsty jemně pročesává jednotlivé prameny vlasů, namotává se je a zase pouští, jako by to byla ta největší zábava.

"Kolik je hodin?" Z nemocnice jsme domů dorazily ještě za světla. Najedli se, vzali si čaj a šli do Marcusovi pracovny. Zatímco on pracoval, já si sedla na gauč a pozorovala jsem ho u toho. Ale asi mi to nevydrželo moc dlouho.

Marcus se skloní. Políbí mě něžně na čelo. "Kolem půlnoci."

Překvapeně zalapám po dechu. Cože? Už kolem půlnoci? To jsem musela spát několik hodin. "Měl jsi mě vzbudit." trochu jsem se nadzvedla a zamotaná v dece jsem se trochu neobratně posadila.

"Kdybych tě vzbudil, nemohl bych tě pozorovat." natáhne ruku a odhrne mi z obličeje zbloudilé kadeře. "Vypadala si klidně."

"A jak dlouho si mě pozoroval?" Ptám se ho a přemýšlím nad tím, jestli se mi o něčem nezdálo a já neblábolila ze spaní třeba nějaké nesmysli. Nebo jestli mi netekly sliny.

Rty se mu zkřivily do polovičního lišáckého úsměvu. "Dlouho." připustil bez rozpaků.

Nejraději bych nad tím protočila očima, ale vím, že se mu tohle moje gesto nelíbí. A tak se udržím. "Musíš být unavený." a celý zdřevěnělý, pokud mě celou tu dobu nechával spát na sobě.

Dnešní den stál za starou bačkoru a oba dva jsme si potřebovali odpočinout a vyspat se z toho zvláštního rozpoložení, které v nás přetrvávalo.

"Jsem v pohodě." nesouhlasí se mnou. Rukou mě obejme kolem ramen a přitáhne si mě blíž k sobě. Položím mu zase hlavu na hrudník. Poslouchám tlukot jeho srdce. Bije pravidelně a hlasitě. A vím, že to není nic, co by bylo samozřejmé.

"Budou v pohodě?" nemusím říkat koho tím myslím. Když jsme odjížděli z nemocnice, Aron nám řekl, že dle doktorů je po fyzické stránce Margaret nyní v naprostém pořádku. Dělohu jí vyčistili - což u Bohyně, znělo vážně strašně. Nyní už jen slabě krvácela. Jako by byla po opravdovém porodu a prožívala šestinedělí. I přesto, že její dítě zemřelo, než si ho mohla pochovat, nebo ho byť jen spatřit, její tělo se chovalo, jako by dítě přivedla na svět. Smutná součást procesu, kterému jsme my ženy byly vystaveny.

Druhou část jejího zdraví tvoří ta psychická část, která na tom aktuálně je o dost hůř. Museli jí dát léky aby se prospala a pak jí dali léky, které měli utlumovat její emoce, aby se jí lépe překonalo tohle první období ztráty a truchlení.

"Budou. Časem. Margaret i Aron jsou zvyklí na to, že jim vše vychází podle toho, jak si to nalinkují. Nemuseli spolu nikdy čelit žádným překážkám, ani řešit problémy. To, že se jim stalo tohle...je pro ně tak trochu šok. Myslím, že Margaret víc trápí to, že jim to nevyšlo, než aby truchlila nad ztrátou života."

Přikývla jsem. Chápala jsem co tím, chtěl můj druh říct. Z toho, co jsem Margaret poznala, bylo vidět, že se snaží aby její život vypadal dokonale, tak jako ona sama. A tohle byla černá skvrna na jinak dokonal bílém ubrusu s níž se budou muset vypořádat. Nevyperou ji. Nikdy se jí nezbaví. Jen bude časem blednout.

Tyhle věci....prostě se to stává. Žena potratí, porodí mrtvé dítě. Je to součástí našeho světa. Smrt a ztráta. Není to hezké ani příjemné. Nikdo o tom nechce mluvit. Ale stává se to.

Možná je to sobecká myšlenka, ale i tak se jí nedokážu ubránit. Doufám, že nás nic takového v budoucnu nepotká. A to, že se to stalo Aronovi a Margaret snad statisticky snižuje pravděpodobnost, že by se to u nás mohlo opakovat.

Marcus kývne hlavou ke koši vedle pracovního stolu. Je plný. "Vyhodila si letáky s univerzitami."

Sleduju jeho pohled. Všechny ty brožury jsem tam vhodila, když jsem se vrátila po Kerenině rozlučce se svobodou. Měla jsem k tomu více důvodů, k nimž jsem dospěla během svého pobytu u rodičů a ty dnešní události mě v mém rozhodnutí jen utvrdily. Rozhodla jsem se správně.

Otočím hlavu zpátky k Marcusovi, tak abych mu viděla do obličeje. Prsty rukou máme propletené. "Nepůjdu studovat." poprvé od toho, co jsem se tak rozhodla, jsem to řekla nahlas. A nezní to špatně. Je lehké to vyslovit.

Jít na vysokou byl můj cíl hlavně pro to, že jsem neměla žádný další plán. Nemohla jsem přece jen tak sedět doma a bezcílně bloumat od ničeho k ničemu. A tak jsem viděla svůj směr v pokračování ve studiu. Zvlášť, když mě v tom rodiče podporovali. Byli šťastní, že chci studovat a vzdělávat se.

U studia jsem plánovala co nejvíc cestovat. Tuhle část jsem si ještě hodlala ponechat. Na později. Jednou projedu všechny města a země, které jsem si zaznamenala do svého cestovatelského deníku s vytyčenými cíli. Jednou...

Ale teď se otevřeli jiné dveře a já před sebou měla ještě jinou cestu. A ač s sebou tento nový směr nesl spoustu velkých životních změn a zásadních rozhodnutích, byla jsem na to připravená.

"Nepůjdeš studovat?" zopakuje po mě s otázkou. Zjišťuje, co přesně mu tím chci říct a co to pro nás znamená, i když by mu to vlastně mělo být jasné. On a jen on je ta druhá cesta. Dveře, které se mi otevřeli a jiné povinnosti, které to sebou nese.

"Chci s tebou založit rodinu. Dát ti dítě."

Sleduju, jak se mu obličejem míhají emoce. Dojetí. Láska. Vděčnost. Chtíč...všechno tohle a ještě spousta dalšího. V očích mu spokojeně jiskří. Přitáhne si k sobě můj obličej. Políbí mě. Jazykem obkresluje konturu mého rtu. "Víš, že bych tě oplodnil i kdybys to nechtěla?"

Tentokrát se protočení očí neubráním. "Nekaž to prosím." požádám ho raději. Ano, je mi jasné, že by mě přivedl do jiného stavu ať bych s tím souhlasila, nebo ne. Ale může mi aspoň nechat nějakou iluzi, že jsem v tom měla taky slovo.