Abi Swanová

Kapitola 1 + 2

Prolog

Jmenuji se Abi Swanová. Bydlím se svým tátou Charliem v malém deštivém městečku Forks, kde pracuje jako šerif. Je mi 17 let, mám mladší sestru Isabellu, která bydlí s mojí matkou Renée. Kdybyste viděli mě a Isabellu vedle sebe neřekli byste, že jsme sestry. Bella, tak jí ve skutečnosti všichni říkáme, má hnědé vlasy a krásné hnědé oči.

Je štíhlá a malá, její povaha je klidná a na to že její jen 11 let se chová jako dospělá žena a taky je trošku nešikovná. Já jsem oproti ní výbušná a vzpurná. Skoro všichni mý přátelé mě přirovnávají k rozbouřené řece nebo k větrnému tornádu. Na rozdíl od mé sestry já mám vlasy černé jako uhel a modré oči. Ráda si stojím za svým a ráda lesu po okenních římsách, když mám domácí vězení. Postavu mám sportovní a taky na ní pořádně pracuju.

Mojí jedinou slabinou je má sestra, kterou zbožňuji a dala bych za ní vlastní život. Miluji všechny sporty a bojová umění, ale nejradši mám, když jdu do lesa a můžu se rozeběhnout. Vždy zapomenu na čas a má špatná nálada se vypaří.

Žila jsem si poklidně v nevědomosti do 23. Července, kdy jsem měla slavit své 18 narozeniny a kdy jsem se pohádala se svým otcem. Tehdy jsem utekla z domova, chtěla jsem se jen schovat v La Push u rodinných známých, ale cestou přes les jsem potkala zvláštní osobu a tehdy začal můj příběh.

Kapitola 1

„Potřebujete s něčím pomoc? Není vám nic?" zeptala jsem se krásné ženy s blond vlasy a zvláštním úsměvem. Na očích měla sluneční brýle. Můj šestý smysl mi radil, abych utekla, ale ta žena vypadala neškodně.

„Ano, potřebuji a ty budeš vhodná pro můj úkol. Až se vzbudíš běž do Aljašky a ptej se po Eleazarovi. Předej mu ode mě tento vzkaz. Podívala jsem se na její ruce, v jedné z nich držela rudou obálku se jménem.

„Nemůžu na Aljašku, musíte najít někoho jiného," řekla jsem jí a pousmála se.

„Ne to nemusím," sundala si brýle a já zalapala po dechu její oči rudě žhnuly. Během sekundy byla u mě a já pocítila bolest na krku a pak to začalo. Začal mě spalovat plameny. Krutý oheň spaloval každou molekulu v mém těle. Začalo to jen na konečkách prstů, ale postupem času se bolest stahovala k mému srdci. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam ležela. Měsíc, týden, den, nebo snad hodiny. Řvala jsem bolestí, ale nikdo mě neslyšel. Nikdo mi nepřišel pomoci. Doufala jsem v cokoli, prosila jsem boha, aby mi pomohl, volala jsem smrt, přivítala bych jí s otevřenou náručí, ale nepřicházela. Moje srdce, které pořád okupoval bolestný žár, začalo tlouct jako bych běžela maraton a stále zrychlovalo. Najednou se ozvalo tiché buch, buch a pak nic. Bála jsem se otevřít oči, proto jsem jen poslouchala. Slyšela jsem úplně všechno. Šumění listí, nedaleké stádo srnek, ptáky v korunách stromů, ale hlavně tu slastnou melodii lidského srdce pár metrů ode mě. Žár, který jsem prožívala, před chvílí se vrátil, ale s menší intenzitou do mého krku. Otevřela jsem oči. Viděla každé zrníčko prachu, jemná stébla trávy a polomrtvou dívku, která stěží dýchala a na ní kousek papíru, na kterém stálo: Dobrou chuť!

................

Vzlykala jsem. Jinak to nešlo. Zabila jsem člověka a sama jsem byla monstrum. Kapky deště dopadaly na mé tělo. Plakala jsem a věděla jsem proč. Zabila jsem. Zařvala jsem zlostí a žalem. Stočila jsem se do klubíčka a nevěděla, co dělat.

Oheň v mém krku byl stále stejný, ale dalšího člověka jsem zabít nechtěla. Zlostně jsem udeřila do protějšího stromu, který se zlomil v půli, a zůstala překvapeně stát. Stalo se totiž něco zvláštního.

Vše se zastavilo. Strom, který jsem zlomila, byl asi dva metry nad zemí. Veverka v koruně stromu byla ztuhlá v půli skoku, takže vlastně visela ve vzduchu. Listí se nehýbalo a nefoukal žádný vítr. Kapky deště, které před chvílí volně padaly, teď zamrzly na místě, nepadaly k zemi, jen byly na tom samém místě. Zrnka prachu také přestali poletovat.

Přemýšlela jsem, co to znamená, ale nic mě nenapadlo. Najednou se okolo mě objevila mlha, která obalila mé tělo a nazvedla mě ze země. Zavřela jsem oči, měla jsem strach. Čekala jsem, co se bude dít.

Okolo mě proudil horký vzduch. Uslyšela jsem šum a potom chlad. Otevřela jsem oči a byla jsem ve vodě. V mém okolí bylo spousta korálů a řasy. Zmateně jsem udělala pár tem za světlem a vynořila se nad hladinu.

Dívala jsem se na to s otevřenými ústy. Byla jsem blízko u břehu. V dálce byla sopka. Nechápala jsem to ve Forks jsme žádnou sopku neměli. Všude kolem mě byly lesy a na břehu leželo podivné zvíře. Zalapala jsem po dechu, byl to triceratops.

Rychle jsem plavala ke břehu a dívala se na to stvoření. Zřejmě byl zranění s obtížemi se mu totiž zvedal hrudník. Pomalu a opatrně jsem prsty přejela po pancíři a překvapeně hleděla na své prsty, na kterých byla krev z rány na krku. Olízla jsem si je. Božská chuť ochromila mé chuťové pohárky a já se nahnula ke zvířeti a zakousla se.

Hltavě jsem pila. Doušek po doušku triceratopsovy krve mi stékal do žaludků, který si blahem málem prozpěvoval operní skladbu. Když už v sobě triceratops neměl žádnou krev, jsem se cítila plná. Byla jsem špinavá od krve, proto jsem se nahnula k vodě a překvapeně se dívala do svých očí, které byly oranžové. Dávala jsem to za vinu svému původu, proto jsem to neřešila a vydala se do lesa. Musela jsem si totiž prohlídnout své okolí. Přece jenom to vypadalo, že se tu na pár dní zdržím.

Pohled nikoho:

A tak šel čas. Léta ubíhala a Abi cestovala z místa na místo. Často myslela na svůj domov a na svou rodinu. Vše jí moc chybělo. Dala by cokoli za to, aby viděla svou sestru. Čas však rychle plynul. Abi dospěla, dokázala svou žízeň ovládat a zmoudřela. Vzpomínala na svůj lidský život a snažila se všem pomáhat. Objevila část svého daru, kterým mohla zastavovat část, ale zatím nepřišla na to, jak ovládat mlhu, která jí dokázala posouvat v čase. Vždy se mlha sama od sebe objevila a Abi hodila do neznámého času, do minulosti nebo do budoucnosti. Abi znovu obklíčila mlha a objevila se v 17 století ve Španělsku.

tP