Abi Swanová

Kapitola 3

Potloukala jsem se právě na východě Španělska. Cestovala jsem pomalu, ale jistě. Zrovna jsem byla u pobřeží, když jsem uslyšela lidský křik. Moje zvědavost mi nedala a šla jsem se podívat, co se to děje. Našla jsem jednoho mladého muže, který byl kousnutý od upíra. Jed se šířil jeho tělem, už to nešlo zvrátit.

Rozhodla jsem se mu pomoct. Tiše jsem se posadila vedle jeho těla a pozorovala jeho tvář zkřivenou bolestí. Tři dny uběhly jako voda a já tiše naslouchala, jak srdce toho muže buší o život. Buch, buch, buch, buch...

Nastalo tíživé ticho. Zadržela jsem dech a čekala, co se bude dít. Pomalu se zvedl. Rychle jsem ucouvla a obezřetně se dívala do jeho rudých očí. Zhluboka se nadechl a zavětřil kořist. Uhnula jsem mu, když se rozeběhl proti mně. Naštěstí se nevrhl na mě, ale prchal do lesa, kde byla louka. Utábořili se tady kočovníci.

Dívala jsem se, jak se vrhl na překvapené lidi a tlumil svou žízeň. Čekala jsem, až se nasytí. Trvalo to docela dlouho, než všechny pozabíjel. S chladnou hlavou jsem pozorovala z větve starého dubu tuhle krvelačnou scenérii. Mrtví lidé byli roztrhaní na kusy a leželi uprostřed louky na kupě.

„Už je to pálení lepší," zašeptala jsem, když odhodil poslední kořist. Zavrčel na mě a nahrbil se.

„Není nic, co bych ti mohla sníst. Vše jsi udělal sám," řekla jsem a pohodila rukou kolem dokola. Následoval pohledem moji ruku a překvapením se mu rozšířily oči.

„To jsem nemohl být já?!" zařval a padl na kolena.

„Tvoji mysl obalila mlha. Chtěl si jen jedno. Uhasit ten hlad. Nic jiného jsi nevnímal. Jen ten bolestivý oheň v krku a jediné, co jej dokáže utišit, je, bohužel, krev. Nic jiného to nezvládne jen ta blahodárná, teplá tekutina proudící jejich těly. Tento svět má jen dvě pravidla a jejich neuposlechnutí znamená smrt. První pravidlo je jednoduché, nikdo nesmí vědět o naší existenci. Vůbec nikdo. A to druhé?! Co sníš, to musíš uklidit. Nějaké otázky?" řekla jsem s úšklebkem a dívala se na toho upíra.

„Kdo jsi?" zašeptal a díval se na mě s úctou.

„Jmenuji se Abi a jsem na tomhle světě už hodně dlouho," zašeptala jsem, seskočila z větve a natáhla se pro louč, která byla u vozu. Přešla jsem k tělům a hodila na ně louč.

Pomalu se začal oheň z jednoho těla rozšiřovat na další a já se dívala na plameny, které ničily tu spoušť. Podívala jsem se na upíra, který sledoval se zaujetím plameny. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se pryč. Jakmile upír spatřil, že odcházím, následoval mě.

„Jmenuji se Eleazar," zašeptal a usmál se na mě. Úsměv jsem mu váhavě oplatila a pokračovala v cestě.

S Eleazarem jsem cestovala asi 50 let, pak se ode mě odpojil a chystal se najít štěstí. Za tu dobu jsme objevili Eleazarův dar a já se naučila ovládat ten svůj. Zjistila jsem, že mé oči byly výjimečné, protože Eleazar je měl rudé a postupně mu tmavly do černa, to se stávalo jen, když měl hlad. Já je naopak měla stále oranžové.

Oba dva jsme se toho spoustu naučili, procestovali jsme spoustu míst, asi jen dvakrát jsem ho vzala do minulosti a jednou do budoucnosti. Moc mu totiž nedělaly dobře mé přenosy. Oba jsme si to užívali. Naučili jsme se bojovat a já jsem se naučila splývat s okolím, že jsem nebyla skoro cítit a ani vidět.

Když mě Eleazar opustil, rozhodla jsem se vrátit zpět do své doby. Do doby, kdy jsem byla ještě člověk.

Zavřela jsem oči a soustředila se na teplo v mém srdci. Teplo mě celou obalilo a já se objevila v postranní uličce poblíž obchodního domu v Seattlu. Na sobě jsem měla poničené, které se do této doby vůbec nehodily.

Byla jsem zpátky, což byla dobrá zpráva. Teď bylo nejdůležitější oblečení. Byla noc. Bez pocitu viny jsem se rozeběhla do obchodního domu a vybrala všechny kasy, abych měla nějaké peníze, momentálně jich bylo obrovské množství. Nakonec jsem nechala oblečení. Našla jsem si spodní prádlo a nějaké normální oblečení, jedny šaty a nějaké boty. Na sebe jsem si oblékla

Bloumala jsem pak do rána po městě. Nakonec jsem skončila obchodem s auty a koupila si a jela si koupit ještě pár drobností.

V obchodním domě na kraji města jsem zaparkovala v podzemních garážích. Všimla jsem si žlutého Porsche, od kterého šla vůně upíra a člověka.

Vydala jsem se výtahem do prvního patra a stavila se v optice, kde jsem si koupila sluneční brýle, které jsem si hned nasadila. Pokračovala jsem okolo tabulí, které hlásily okolní akce. Zaujal mě obrovský plakát. Slavnostní večer založení města. Po celý den jarmark. Kapela Blues Dharmy a večer maškarní ples.

Akce se koná před radnicí města. Parkoviště zajištěno na střední škole ve Forks. Povinné jsou kostýmy jakéhokoli tématu. Usmála jsem se. Zdá se, že mám úkol. Musím najít nějaký kostým. Pomalu jsem procházela obchody jeden po druhém a hledala něco, co by mě zaujalo.

Procházela jsem obchody, ale nic mě nezaujalo a hlavně nenapadlo, vše mi přišlo obyčejné a nudné. Všimla jsem si nádherných , které zářily na míle daleko. Přímo mě k sobě volaly.

Teď stačilo najít jen nějakou škrabošku, holt půjdu za princeznu. Zastavila jsem se v nejbližším obchodě s karnevalovými maskami a hledala nějakou, která by mě zaujala. Zrovna jsem si prohlížela jednu, která mě zaujala, když jsem zaslechla zoufalý vzdych z chodby u krámu.

„Alice, já už nemůžu, nemůžeš tam jít sama?" řekl milý hlas.

„To nemyslíš vážně, sestřičko," řekla osoba se zvonivým hlasem. Podívala jsem se, co se děje a nevěřila svým očím. Moje sestra!