Abi Swanová

Kapitola 27

Usadil jsem se ve své pracovně a zahleděl se na dveře. Nechal jsem si zavolat tu upírku, co přinesla vzkaz od mého bratra. Nevěděl jsem proč jí poslal. Proč prostě nepřišel sám. 

Bylo to kvůli tomu, že věděl, že bych ho nepustil. Nebo snad opravdu tušil, že to já jsem byl ten, kdo zabil Didyme. Neměl jsem tehdy na vybranou. Chtěla odvést mého bratra pryč ode mně a já nechtěl ztratit jedinou rodinu, kterou mám. 

Pro mě rodina byla vším. Vždy jednám ve prospěch nás všech. Volterských vládců. Povzdechl jsem si a podíval se na fotografii. Kde jsme byly všichni tři. Zlostně jsem udeřil do stolu. Všechno co celou svou věčnost buduji je pryč! 

Uslyšel jsem jemné zaklepání a pozval osobu za dveřmi ke vstupu dovnitř. Byl jsem z toho už unavený, ale co mi zbývalo. Kdybych opustil Volteru a nechal ji svému bratrovi Caiusovi, všechen řád, cíle a moc bude pryč. Promnul jsem si oči. Hloupý lidský zvyk. Zvednu pohled od papírů na stole a zadívám se na tu upírku. Rukou pokynu k židli, na kterou se posadí a pousměju se. 

„ Řekni mi přesně, co se stalo a co ti Marcus řekl," zašeptám a zadívám se na ni. 

  „ No, začalo to před sedmi dny. Okolo mě se ozvalo praskání. Objevila jsem se na zasněžené louce a někdo mě držel pod krkem a pak jsem cítila bolest. Pamatuji si jen hnědé vlasy a jak někdo křičí Abi," zašeptá a povzdechne si. Při zaslechnutí jména mě zamrazí v zádech. Zlostně drtím desku stolu, ale držím si svůj úsměv. 

  „ Probudila jsem se v domě. Dívala se na mě žena s černými vlasy. Představila se mi jako Didyme. Řekla mi, co se mi stalo a jak teď musím žít. Vysvětlila mi zákony upírů a vzala mě lovit do lesa zvěř. Když jsme se vrátily čekal tam váš prostřední bratr Marcus. Řekl mi jen toto: Vzkaž mému bratrovi, že se k vrahovy nevrátím. Našel jsem ženu, kterou miluji a nehodlám se skrývat v ulitě bez opravdové lásky. Nechci dopadnout jako on a vládcem už nikdy víc nebudu. Budu žít svůj život jako jsem chtěl ve svém lidském životě. Než jsi mě zabil!" řekne naštvaně a postaví se prudce vzhůru. Okolo se rozvíří prach a slyším zapraskání. 

Couvnu dozadu a převrhnu křeslo, na které po chvíli padnu, protože se můj pohled rozostří a ztratím půdu pod nohami. 

Prosím, zastav to. Pálí to. Zabijte mě. Zachraňte mě dělejte něco! Připadalo mi to jako roky než se bolest z celého mého těla přesouvala k mému srdci. Bolest, kterou jsem teď cítil byla horší a horší. Myslel jsem, že puknu, když najednou. Buch. Buch. Buch. 

Potom následovalo ticho. Kousek ode mě zahřál kůň a slyšel jsem kvokat slepici, která seděla na vejcích. Mírné praskání skořápky, jak se jedno kuře líhlo z vejce. A jen několik metrů ode mě něco tlouklo. V mém krku se rozhořel oheň. Pomalu jsem otevřel jedno oko a potom druhé. Kde jsem byl. Kdo jsem byl. Co se stalo. Díval jsem se po místnosti. Vše bylo tak ostré. Otočil jsem se za tlukotem srdce a rozeběhl se k muži na židli. Podvědomě jsem se přitiskl k mužově krku a nechal lahodnou tekutinu téct do mého rozpáleného krku. Před očima se mi rýsovali obrazy a slova. jeho vzpomínky. 

 Byl jsem v lese a běžel jsem otáčel jsem se a smál se. Za mnou někdo běžel. Najednou se přede mnou pohne něco ve větvích. Následuje hrozivý zvuk. Křup a křik. Nějaký chlapec padá do vody. chytnu se za břicho a směju se. Za sebou slyším povzdech. 

„ Caius zase tropí hlouposti," zašeptá mě známý hlas a dívám se do povědomé tváře. 

   „ Aro jsme bratři a ať už děláme cokoliv. Vždycky spolu," řeknu a skočím do vody. Pohled se změní a já jsem tím, co jako poslední stojí na břehu. 

„ Bratře pojď, " pobízí mě oba. Rozesměju se a skočím za nimi. Otevřu oči a dívám se na muže rychle se odtrhnu a vyděšeně se dívám na svého bratra Marcuse. 

   „ Co jsem to provedl jsem zrůda!"  zakřičím a padnu na kolena. Hlavu schovám do dlaní a tiše vzlykám, dokud mě nepřeruší bolestivý křik. Můj bratr se mění.