Abi Swanová

Kapitola 4

Schovala jsem se za jednu vitrínu a sledovala je. Moje sestra se přátelila s upíry. Zamračeně jsem poslouchala, o čem se baví.

„Zítra bude svítit slunce, tak to domluvíme s Charliem a připravím tě na zítřejší slavnost. Ještě seženeme támhle v tom obchodě boty, a pak se podíváme na masky. Nebo víš co? Vyber si ji sama, bude nádherná, já se zatím podívám po botách a šatech pro sebe. Sejdeme se tu za pět minut, ano," řekla s úsměvem upírka a už jí nebylo.

Dívala jsem se na Bellu, která se vydala mým směrem. Rozhodla jsem se, že půjdu do zadní části, kde byla bižuterie. Hledala jsem něco, co by se hodilo k mým šatům. Nemohla jsem přece k Belle přijít a jen tak se s ní vybavovat. Mohla by z toho mít šok. Přece jen už si nějakou dobu myslí, že jsem mrtvá.

Povzdechla jsem se a dotkla se překrásného řetízku. Byl to medailon ve tvaru srdce, do kterého se dalo zdarma vyrýt jméno. Vzala jsem si ho a rozhodla se do něho nechat vyrýt vzkaz pro mou sestru. Pro sebe jsem si vzala náhrdelník, který tvořili čtyři ocelové řetízky různých vzorů.

Pro Bellu jsem vzala krabičku, do které jsem dala medailon. Byla jsem spokojená, měla jsem všechno, co jsem potřebovala. V odchodu mi ale bránila jen má sestra. Čekala jsem, dokud nezaplatila a odešla z místnosti. Pak jsem se vydala k pokladně.

S povzdechem jsem vzala tašky a vyšla z krámu. Naproti seděla Bella na lavičce a dívala se po lidech. Dokud si nevšimla mě. Vytřeštila oči a zalapala po dechu. Zamračila jsem se a využila toho, že okolo procházela větší skupinka lidí a upíří rychlostí zmizela odtamtud.

Kdybych byla ještě člověk, moje srdce by určitě bilo jako splašené. Já se jen zhluboka nadechla a pokračovala v cestě. Rozhodla jsem se zajít do drogerie pro barvy na obličej, oční stíny a jiné věci. Napadlo mě totiž, že maska nebude ani potřeba. Sehnala jsem ještě pár nezbytností a běžela do Forks.

Cestou jsem si ulovila dvě srnky a uhasila žízeň. Zbytek dne jsem se jen tak válela v trávě a přemýšlela, když se schylovalo k večeru, vydala jsem se do nedalekého motelu, kde jsem si pronajala pokoj a dívala se na televizi až do druhého dne. Jak říkala ta upírka, tak slunce svítilo. Byly dvě hodiny odpoledne a já se vydala do sprchy na dlouhou teplou koupel. Pořádně jsem si vychutnávala tu teplou vodu a kapky, které dopadaly na mou tvář.

Usmála jsem se a vydala se do obýváku v županu, který jsem si koupila. Šla jsem se připravit. Sedla jsem si před zrcadlo a pustila se do práce. Vyfénovala jsem si vlasy. Snažila jsem se je co nejvíc vyčesat nahoru pomocí laku a tužidla jsem se snažila je udržet na místě. Pomalu jsem do nich vplétala bílé květy. Opatrně jsem si obula stříbrné střevíčky na vysokém podpatku.

Potom jsem se vrhla na obličej. Pečlivě jsem tah po tahu nanášela Usmála jsem se, když bylo hotovo. Ještě jednou jsem se podívala do zrcadla a usmála se. Byla jsem nadšená. Vypadala jsem dobře. Na šaty jsem dala ještě tmavě modrý pásek a mohla jsem vyrazit. Vyšla jsem ven z motelu. Podívala jsem se na mobil.

Akorát bylo sedm večer a mohla jsem vyrazit. Rozeběhla jsem se k našemu domu. Ještě se tam svítilo. Položila jsem krabičku před dveře a zabušila na dveře. Rychle jsem se rozeběhla do stínu stromů a čekala, až se otevřou dveře.

Ze dveří vyšla Bella, na sobě měla krásné zelené šaty se zelenou maskou plnou kamínků. Sehnula se opatrně ke krabičce a překvapeně ji vzala do rukou a šla dovnitř domu.

Pohled Belly

Otevřela jsem dveře a dívala se, kdo to bušil na dveře. Nikde nikdo nebyl. Myslela jsem, že to byl Edward, ale nakonec jsem si všimla malé krabičky na zemi. Vzala jsem ji do rukou a dívala se na své jméno. Otevřela jsem krabičku a překvapeně se dívala na své jméno.

„Nesmrtelnost není vždy růžová," zašeptala jsem text, co byl vyrytý uvnitř medailónu.