Black as night |book 1|

Chapter 12

10. Září, čtvrtek

Paprsky slunce mi ráno svítily do očí. Za celou tu noc jsem se vůbec nevyspala. Moje kruhy pod očima, nezakryje ani ten nejtmavší make-up. Dobrý začátek do nového dne. Podívala jsem se na hodinky. 09:36...Pravý čas na to abych vylezla z postele. Udělala jsem si ranní hygienu a převlékla se. Zamířila jsem do kuchyně, kde už mamka vařila. ,,Brý ráno." Pozdravila jsem jí a nandala si na chleba šunku a sýr.

Odpoledne jsem toho nic moc nedělala. Buď jsem byla na pláži nebo v obchodech. Miluju nakupování mimo mou zemi! Vybrala jsem si spoustu nového oblečení, takže moje peněženka byla opravdu o dost lehčí. Ruce jsem měla plné takže jsem pomalu nemohla odemknout ani dveře od našeho apartmá. Vpadla jsem dovnitř. Nikde nikdo...Asi jsou někde venku. Docela mě mrzel fakt, že musím nechat Eliz ve škole, ve chvíli kdy mě nejvíc potřebuje.

O pár dní později:

15. Září, pondělí

Daniel.. Každou přestávku jsem ho pohledem hledala. Přála jsem si ho alespoň vidět, vidět jeho úsměv, který jsem tak dlouho neviděla. Marně jsem doufala, že ho uvidím a když už, tak to bylo pro mě zlepšení dnu. Vidět ho, bylo pro mě jako odměna. Usmívala jsem se sama pro sebe. Bohužel, jsem zahlédla jen Lukase. Zmizel.. Prostě se vypařil. Stejně jako Dereck. Eliz stále stejná nálada. Moc jí nebylo do řeči, moc se nesmála, nechodila ven. Chápala jsem jí. S Lukasem jsem trávila čím dál tím víc času. Nebylo dne kdybychom netrávili spolu odpoledne. Stejně jako dnes.

Stála jsem v parku a čekala na Lukase. Měl zpoždění.. Už osm minut. Kde lítá? ,,Baf." Dýchl mi do ucha. Nadskočila jsem leknutím. Hned dostal záchvat smíchu. ,,Idiote.." Procedila jsem skrz zuby. Usmál se. Ten jeho úsměv jsem zbožňovala. ,,Co Liz?" Hned se zeptal. Vyrazili jsme směrem do Starbucks. ,,Žije, chodí, má dům, má peníze.." Odpověděla jsem. Nadzvedl obočí. ,,Víš jak to myslím." Kopl do kamínku na cestě. Při dalším kroku jsem mu ho kopla zpátky. ,,Pořád stejný." Pokrčila jsem rameny. Jak prostá odpověď. To se musíme neustále bavit o Eliz? Eliz sem, Eliz tam... Eliz tohle, Eliz tamto... Už mě to štvalo. ,, Včera jsem byl za ní." Pronesl po chvilce. Podívala jsem se do jeho safírově modrých očí. Má úžasný oči. Vydržela bych se na ně dívat hodiny.. Co hodiny?! Celé dny a týdny! ,,A?" Řekla jsem zvědavě. Přitom jsem ale zvědavá nebyla. Vyznělo to trochu jinak než jsem chtěla. No co se dá dělat. ,,Neotevřela mi.." Pokrčil rameny. Nad tou představou jsem se lehce ušklíbla. Představa, že Lukas Miller stojí před domem kde Eliz bydlí ve mě vyvolala divnou reakci. Úšklebek.. Přála jsem si aby se mu povedlo Eliz "sbalit", ale z pohledu Eliz bych jí Lukase nepřála. Není to kluk pro ní. Oba jsou zcela odlišní. A z mého pohledu? Však víte.. Chtěla bych aby si vybral mě. Jenže je to jen pitomá představa. ,,Třeba nebyla doma." Pokusila jsem se ho povzbudit, i když jsem věděla, že Eliz byla doma. Kam by jinak šla? No nikam.. ,,Asi jo.." Pronesl. Jenže jak už jsem věděla, ona mu neotevře asi nikdy. Nemá ho zrovna v lásce. Podle ní namyšlenej debílek co mění holky jak ponožky a má je jen na jedno. Všichni víme o co se jedná. Jenže podle mě je to chodící dokonalost aneb pro mě zakázané ovoce. Ve Starbucks jsme si dali kafe a šli si sednout ke stolku. Ucucla jsem si kafe. ,,Nikdy mě nebude mít ráda..." Prohlásil. Kus pravdy na tom byl. ,,Ví co děláš s holkama. Každou chvílí máš jinou." Ujistila jsem ho. Tiše a přesto nahlas si povzdechl. ,,Změňme téma.. Co Daniel?" Sundal si mikinu a dal jí na židli na které seděl. Pokrčila jsem rameny. ,,Můžu si za to sama.." To byl asi jediné co jsem k tomu mohla říct. ,,Ten kluk, který se ti líbí, ten musí být asi něco extra?" Jeho slovy mě zaskočil. Je v tom kluk, který je doslova něco extra, jen v jakém slova smyslu. Co mu mám říct? Jo a je zabouchlej do mojí nejlepší kamarádky. Tak už to chodí" Ne.. To říct opravdu nemůžu. ,,Dalo by se to tak říct." Hrála jsem si s kelímkem od kafe. Různě jsem ho otáčela a četla pořád dokola nápis co mi tam prodavačka napsala. ,,Promluv si s ním." Poradil mi. Takovou milost zrovna od něj jsem nečekala. Od badboye. Kdyby jen věděl... Neodpověděla jsem mu, nebylo co a nebylo na co.

Doma jsem si sedla do okna a koukala ven. Listí se začínalo zbarvovat do podzimních barev. Četla jsem si knížku In the garden of happiness, která je o holce, která si prošla peklem a nikdy se jí nedařilo. Přišla o rodiče, o kamarády a celkově se k ní život otáčí zády. na můj mobil přišla zpráva od neznámého čísla. Operátor.. Alespoň někdo kdo na mě myslí. Otevřela jsem zprávu. "Už s ním chodíš?" Přečetla jsem. Tohle nebyl operátor. Úplně přesně jsem věděla od koho tahle smska je. V hlavě se my míchaly pocity. Měla jsem být ráda, že mi napsal? Že ví , že existuju? A nebo brečet kvůli tomu, že mi píše narážky? Zaklapla jsem knížku. Nebudu mu psát. Půjdu za ním.

Stála jsem před jeho domem a dodávala si odvahu zazvonit. Udělala jsem pár kroků ke dveřím a stiskla zvonek. Domem se rozezněl zvuk zvonku. Chvilku jsem čekala a potom uslyšela kroky. Dveře se otevřeli a objevil se v nich Daniel. Černá mikina, červené džíny... Ten jeho styl oblečení mě doslova zabíjel! <3 ,,Ahoj" Pozdravila jsem ho a pokusila se o úsměv. Dívala jsem se mu do očí. ,,Potřebuješ něco?" Ani mě nepozdravil. Řekl to tak chladně, bez citů.. ,,Proč jsi mi to napsal?" Zeptala jsem se. Pokrčil nohu, asi ho nebavilo stát jentak ve dveřích. Nahlas vzdychl. ,,Proč ne?" Ironicky se usmál. Dělal jako kdyby mu to vůbec nevadilo. To už jsem nevydržela a dala mu facku. Když moje dlaň pleskla o jeho pravou tvář, rychle mu zčervenala. ,,Chápeš, že jsem to tak nechtěla? Že mě zabíjí tvoje debilní chování? Chybíš mi.." Vydechla jsem. Udiveně se na mě koukal. Rukou se držel za tvář. Cítila jsem jak se mi slzy dostávají z očí ven a jak pomalu tečou, po tváři směrem dolů. Na nic nečekal a objal mě. Své ruce jsem mu dala kolem krku a zabořila se do jeho mikiny. Tak strašně mě sr*l tou ignorací. Tak strašně mi chyběl on. Jeho ruce mě hladily po zádech. To byla jedna z věcí co jsem chtěla. Abychom se spolu zase normálně bavili.