Black as night |book 1|

Chapter 39

,,Ahoj Lukasi." Usmála jsem se na něj. ,,Mohu?" Ukázal na místo na lavičce vedle mě. ,,Umm jo.." Proč ne že jo. Tak se tedy posadil vedle mě. Tiše vzdychl abych to neslyšela. ,,Víš.." začal ,,..to s tvojí ségrou mě mrzí." Alespoň někdo kdo na mě neřve nebo se předemnou necucá s nějakou buchtou. Nezmohla jsem se na odpověď. Chtěla jsem si vyčistit hlavu ale nemůžu teď odejít. ,,Promiň, možná by ale bylo lepší o tom s někým mluvit." Vytvořil upřímný úsměv. Měl pravdu. Potřebuju o tom s někým mluvit. ,,Rodiče na mě kvůli tomu doma jenom řvou. Dělají jako kdybych za to mohla. Dávají mi to za vinu, nesnášejí mě a.." Začala jsem brečet. Poslední dobou je všechno špatně. Obejmul mě. Držel mě a nepouštěl. ,,Chci vrátit čas. Měla jsem jít do toho kina s ní. Nic takového by se nestalo kdybych šla s ní. Teď si uvědomuju, že máma a táta měli pravdu. Je to moje chyba. Ach Stacy.." Vzlykala jsem. Slzy stekály po mé tváři rovnou na Lukasovo rameno. ,,Ne. Nemůžeš za to. Už není malá, máš právo jí nehlídat." Byl tak upřímný. Už se nechoval jako bad boy. Byl jinej. Víc se staral o ostatní a nebo to tak bylo jen u mě? ,,Stacy se najde. Věř mi." Zvedl mi bradu a setřel rukávem moje slzy. Chtěla jsem věřit, že se najde ale nějak jsem nemohla. Stacy je paličatá a když něco nechce, neudělá to. ,,Hele jestli chceš, můžeš spát dneska u nás." Řekl. Teď se mi vybavilo to, jak mě jednou tajně odfotil a hodil to na Instagram, kde prohlásil, že jsem s ním něco měla. ,,Ne děkuju. Nebudu utíkat od problémů." Řekla jsem na rovinu a doufala, že mě neprokoukl. Chápavě kývl. Rozloučili jsme se a já se vydala domů. Musím ale ještě vyřešit pár věcí.

Zastavila jsem se u Daniela před domem. Stále to byl můj nejlepší kamarád ať se stalo co se stalo. Položila jsem mu před vchodové dveře krabici zabalenou jako vánoční dárek, ve kterém byla mikina která měla být původně pro Joshe. Ale když spolu už nejsme, tak to nemá cenu. Vevnitř se svítilo. Vánoční nálada" Pomyslela jsem si a usmála se. Moje druhá zastávka je Eliz.

Byla to taková krabice, kde bylo více dárků. Měla jsem pro ní tričko s její oblíbenou skupinou, cédéčko se všema našima písničkama a ještě nějaké drobnosti. Stejně jako u Daniela jsem krabici položila před vchodové dveře a šla pryč. Už byla celkem tma, takže svítily jen pouliční lampy a všechno okolo mě půstobilo tak jakoby magicky. Čím to bylo to nevím.

,,Kdes byla?" Zeptal se otec. Neodpověděla jsem. Ignorovala jsem ho. Jeho to nemusí zajímat. ,,Mluvim s tebou!" Zařval a vlepil mi facku. Pálivá bolest na mé tváři se šířila celou mou hlavou. Chytla jsem se za bolavé místo na obličeji. Jak mohl?! Já věděla že je to hajzl! Ani se nedivím že Stacy utekla. Bůh ví, co udělal jí. Brala jsem schody po dvou. Nic neříkal ani nedělal. Jen tam stál. Zamkla jsem se v pokoji a dveře zaterasila skříňkou. Teď se bojím i doma.