Black as night |book 1|

Chapter 28

Celý večer jsem nevylezla z pokoje. Stacy to nevydržela a musela se do kuchyně jít napít. Ale já ne, já hladověla i žíznila. Jediný co mě zachránilo, byly sladký bombónky, co jsem našla u mě v šuplíku. Dala jsem si je tam asi před týdnem. Ty jediné mě držely při životě. Jsem na mámu celkem naštvaná. Začala jsem vzpomínat. Nesnáším vzpomínání. Je to jako kdybych se vrátila do minulosti. Ale v mysli.

Vešla jsem do zahrady. Maminka plakala. Překvapilo mě to. ,,Mami? Co se stalo?" Zeptala jsem se a chytila ji za bříško, kde byla má mladší sestra. Hřbetem ruky si setřela slzy. ,,Nic se nestalo." Pokusila se o úsměv. Nevěřila jsem. ,,Pláčeš. Kde je táta?" Chtěla jsem odeběhnout pryč. Maminka mě ale chytila za ruku. ,,Tatínek bude nějakou chvilku pryč." Zadržovala slzy. Nějak moc jsem to neřešila.

Po několika měsících a letech jsem si začala uvědomovat, že táta je pryč a že už se asi nikdy nevrátí. Plakala jsem. Každý večer. Pod polštářem jsem měla naší společnou fotku. Tajně jsem z okna házela vlaštovky z papíru na kterém byl napsán dopis pro mého tátu. Byla jsem snílek a to jsem i teď. Nikdy mi ale odpověď nepřišla. Čekala jsem a byla trpělivá. Máma mi říkala:,,Když něco chceš, věř že to dostaneš. Ono to pak přijde samo. Přiznám se, že je v to opravdu věřila. Ale bála jsem se.

Prvních pár dní ve školce bylo pro mě hrozných. Byla jsem jiná než ostatní. V době kdy si všichni hráli, já si kreslila. Seděla jsem u okna a pokud jsme byli venku, tak jsem seděla za keříkem na kopci a kreslila si tam. Děti se se mnou nebavili a mě to nevadilo. Nebylo o čem se bavit. Byla jsem samotářský typ a to od doby co táta prostě odešel a taky jsem si zvykla dělat všechno sama.

Škola byla o něco lepší, ale tím nemyslím o moc. Ve vědomostech jsem byla trochu víc napřed než ostatní. Říkali mi šprte. Nelíbilo se mi pojmenování mě samotné. Byla jsem chytřejší. To co jsme se učili, pro mě bylo spíš opakování než nová látka. Byla jsem nejlepší ze třídy a učitelé na mě měli jen samé chvály. Ale i přes to jsem spokojená nebyla, za to máma byla. Na tátu jsem pomalu zapomínala a že tu není mě už ani tolik netrápilo.

Dokončení základky pro mě byla jedna z nejlepších věcí. Konečně jsem shledávala lidi co mi rozuměli a kteří na tom byli podobně jako já. Našla jsem si kamarády a kamarádky a byla jsem na horský dráze co jede jenom nahoru. Ve škole se mi dařilo a známky jsem neměla špatné. Jenže mamka mi oznámila, že se budeme stěhovat. Brečela jsem. Všechno se mi podělalo před očima. Bylo pro mě těžký opustit kamarády a nejlepší kamarádku. A taky kluka do kterého jsem byla zamilovaná. Chtěla bych se s nimi vídat, kdyby nebydleli na druhé straně Anglie. A teď jsem tady.

Už jsem neudržela víčka a pustila jsem je. Usnula jsem a odebrala se tak do říše snů.

20. Prosince, neděle

U snídaně jsem se doslova šťourala v jídle. To samé dělala i Stacy. Seděli jsme všichni čtyři mlčky u stolu nad snídaní. Otce jsem propalovala pohledem. Nikdy mu to neodpustím. To jak beze slova zmizel a ani nám nevolal. ,,Co takhle zapomenout na to co bylo? Byl bych docela rád." Usmál se. Tolik falešnosti, tolik lží. Ironicky jsem se ušklíbla. Chce nás obrat o peníze? Jo, je pravda, že se mámě začalo v práci dařit od doby co táta odešel a teď se vrátí protože jsme s penězma za horama. ,,Vážně?.." usmála jsem se. ,,..tak to jsi asi jedinej."