Black as night |book 1|

Chapter 7

Seděl předemnou. Ano, Lukas Miller seděl o lavici blíž k tabuli. Nebudu lhát, celou tu hodinu dějepisu, kdy jsme probírali Egypt, mluvil. To je ještě v pohodě, ale co je horší, je to, že on mluvil na mě! A to jsem si myslela, že horší, už to ani být nemůže. ,,Sandero? Nechtěla byste se s Millerem uklidnit?" Promluvila na nás učitelka, čímž doslova ZABILA Lukasovo neustálé vyprávění. ,,Já?! Ale já nic neřekla.." Protestovala jsem. Za celou tu dobu, nepromluvím ani slovo a stejně toho sprda schytám vlastně já? Co je to za debilní zákon schválnosti. ,,Odmlouvá.."psala si do bločku k mému jménu. ,,Takže za týden přesně, chci tady mít váš společný referát o Egyptě." Promluvila ke mě a k Lukasovi. Na jednu stranu to bylo super, že jsem dostala na práci referát s klukem který se mi líbí, ale na druhou stranu, mě štvalo, že se budu muset dělit o můj pokoj s osobou, kterou mám ráda, a zároveň nesnáším. A že je to zrovna Lukas Miller, mě naštvalo ještě víc. Zakroutila jsem nad tím očima. Lukas se jen spokojeně usmíval. Jako kdyby se mu to nějak hodilo. ,,Takže po škole, půjdem k nám ok?" Usmál se na mě. Nechtěla jsem ale furt lepší, než kdyby přišla domů mamka, a viděla mě tam s Lukasem. Myslela by si že střídám kluky jak ponožky. U ní prostě slovo 'kamarád' neexistuje. Každou chvilkou jsem sledovala hodiny. Čas se tak strašně vleče, že by dokázal i zabíjet. Skoro celou noc jsem nespala. Za prvé mi bylo vedro a za druhé se mi hlavou honilo, miliony myšlenek. Jen co zazvonilo, vypadla jsem naštvaná ze třídy. Nechci s ním trávit čas. Nechci ho vidět, slyšet a ani cítit tu jeho sakra přitahlivou kolínskou. Pohled na něj, mě zabíjel. A to už jenom pro to, že existuje, a pro to, že tráví čas s největší krávou na škole. Ruby... ,,Hej kam tak spěcháš?" Chytla mě za zápěstí Eliz, která šla kolem mojí třídy, když jsem zrovna vybíhala ven. ,,Nikam.." Odsekla jsem jí, i když jsem nechtěla. ,,Nic jsem ti neudělala.. Tak co je?" Zeptala se ještě jednou. Setřela jsem si rukou slzu a snažila se ji zachránit od pohledu Eliz, která by si toho určitě všimla. Naštěstí ne... Sledovala moje hnědé oči, zalité slzami. ,,Musím udělat s Lukasem referát." Vzlykala jsem. Udiveně se na mě podívala. ,,Ale to je dobře ne?" Pustila mojí ruku a chytla mě za rameno. Neodpověděla jsem jí. Ani jsem nevěděla co. Jen jsem si rukou setřela slzy a vydala se bezeslov ke své třídě. Další hodinu jsem měla s lidma, se kterýma jsem se jednoduše nebavila. Ne že by mi byli nesympatičtí, ale jednoduše jsem neměla zájem s nimi mluvit.

Hodiny, které následovaly, byly těmi nejnudnějšíma a nejotravnějšíma hodinama, jaké jsem snad kdy měla. Čas se neskutečně táhl a cesta na oběd nebyla také dvakrát příjemná. 10 minut jsem stála frontu, která se táhla až ven z jídelny a jídlo taky nestálo za nic. Ale od školní jídelny nemůžete čekat profesionální vaření jako z restaurace. A moje plány na odpoledne? Ty jsou snad jasné... Trávit čas s Lukasem Millerem a dělat referát. Vím, že tu je autem. Už o víkendu jsem si všimla jeho černého fára, které stálo na rezervovaném místě. Sedla jsem si na studené kamenné schody, a čekala na Lukase, až se uráčí vyjít ze školy. Byla jsem nervózní a podrážděná. Zachvilku by mi mohla z uší vylítnout horká pára a bylo by to kompletní k mému psychickému vztahu. Vyrušil mě zvuk chůze. Myslela jsem si že to je to normální student. Student kterého neznám a je pro mně jen člověk ze školy. Nechala jsem se unést...:
,,Ahoj, promiň za to všechno, neměl jsem to dělat." Omluvil se mi a obejmul mě. To jeho objetí mi chybělo tak dlouho. Chybělo mi, chyběl mi on. ,,Zase nejlepší kamarádi?" Řekla jsem mu do vlasů při našem objetí. Sevřel mě silněji. On věděl kdy mě obejmout. Nelíbil se mi. Jen kamarád s výhodami. ,,Ano.." Vydechl a mě se vytvořil úsměv. Je to pěkný. Jenže realita, je taková..

Daniel... Prostě jen prošel okolo mě. Beze slova, bez citů. Jen prošel okolo mě. Žádné pohledy, dotek.. Nic. Jen závan větru, když okolo mě prošel. Ignoruje mě. Jsem vzduch. Jen vzduch a jen vánek. Nic jiného. Jen jsme se pohádali.." Řekla jsem si i když opak byl pravdou. Nikdy se to nezmění. Nikdy nebude Danni a Sanny. Nikdy ho neobejmu. Potřebovala jsem ho obejmout. Potřebovala jsem vědět, že je všechno v pořádku. ,,Hej co tu tak sedíš jak mrtvola? Viděla si ducha? Bububububu!!" Neodpustil si narážku Lukas. Ducha? Duch jsem já... ,,Čekám na tebe.." Odpověděla jsem s klidem bez emocí. Pokrčil rameny a šel se mnou k autu. Zvedla jsem se tedy a otevřela si dveře spolujezdce a nasedla vedle Lukase Millera. Na tváři se mu rýsoval úšklebek. ,,Takže jakou máš představu o našem referátu?" Zeptal se po chvilce. Zvolila jsem jednoduchou taktiku, kterou dělám snad po staletí. ,,Napadlo mě, že bychom nakreslili obrázek na velký papír, na něj nalepili obrázky pyramid a napsali k tomu potřebné informace. Něco jako plakát.." Zamyslela jsem se. Jen se usmál tak, že byli vidět jeho rovné zuby. Že by rovnátka? ,,Takže to je tvoje taktika?" Zasmál se. Pokrčila jsem rameny. Pořád jsem přemýšlela nad Danielem. Nemůžu za to že se mi nelíbí. Je to hroznej pocit, přijít o někoho, na kom vám záleží, o někoho který pro vás byl víc než kamarád. A teď ho ztratíte. Nic... Jen díra v srdci. Plakala bych, řvala.. Ale mlčím, neházím s věcma.. A to je to nejhorší řešení, jaké jsem si kdy mohla vybrat. Záleželo mi na něm. Ale teď? Teď děláme, jakoby jsme se nikdy neznali. Při vzpomínce na naše kraviny, blbosti a věci co jsme prováděli, se můžu usmát, že jsem byla alespoň chvilku šťastná. Ano, mrzí mě to, ale nebudu mu podlejzat. ,,Promiň jestli jsem tě naštval." Promluvil. Podívala jsem se na něj. ,,Ty brečíš?" Zeptal se. ,,Máš oči zalitý slzama, já...Já to tak nemyslel." Omlouval se. Pokusila jsem se o úsměv, ze kterého vyšel prapodivný úšklebek. ,,Ty za nic nemůžeš." Zamumlala jsem. Nadzdvihl obočí na náznak, že mám pokračovat. ,,Teď na to není vhodná chvíle.. Bude to dobrý..." Usmála jsem se opět. Tentokrát už jakš takš normálně. Chápal. Ale já věděla, že nikdy nic nebude jako předtím. Bude další člověk, kterého musím vymazat ze svého života. Jenže co když nechci? Co když nedokážu zapomenout? Proč nemůže být vše jako předtím?