When I Meet You

222 dnů do svobody (asi)

Zavřel jsem dveře a rozešel se na zastávku na autobus. Cestou jsem si upravil popruh u batohu a kouknul se na mobil, kolik mám času, než přijede žlutý autobus, aby mě i šprty, sportovce, weirdo včetně mě a hvězdičky odvezl do pekla, kde si každý prožije svůj příběh, jménem základní škola.

Jediný důvod, proč jezdím autobusem a nedojdu si ty dvě zastávky sám do školy, je pro mě prostý. Prostě chci jet autobusem, abych uviděl část mých nových spolužáků. Protože hádejte, skončil jsem na střední kde nikoho neznám a je na druhé půlce světa.

Došel jsem na zastávku a uviděl jsem hnědovlásku s blond pruhem na ofině. Málem jsem dosedl na lavičku, ale v tom mě zatrhla.

"Jsi tu moc přesně," zvedla se z lavičky a došla k obrubníku, kvůli autobusu, na který každý rok žáci přispívají.

Tohle mě nikdy netrápilo. Až do teď.

Vítej v New Yorku.

Vstoupil jsem do autobusu a chtěl si sednout dopředu, bohužel jsem zalétl doprostřed, kvůli nabrání rychlosti autobusu.

Ti, co říkají, že sednout si dozadu je nejlepší a sedají si tam pořád, lžou. Zadní sedačky autobusu jsou jako odpadkový koš a patří školním sportovcům, jelikož dozadu nikdo, jako řidič, nedosáhne a nesebere jim míč. Já si sedím shrbený uprostřed a rozhlížím se okolo.

Když jsme dojeli ke škole, vystoupil jsem před budovou o dvou patrech, kde se nad ní vyjímala zvonice. Upravil jsem si svůj dlouhý, černý, velký a přesto můj oblíbený svetr a vyšel před schody, kterých je asi osm. Jo. Vážně si to počítám...

Další mýtus, který jste možná někdy slyšeli je to, že pro rozvrh si jdete do ředitelny a on vás potom provede po škole. K řediteli jdete dřív, než začíná škola a nějaký procházení no... Řekněme, že už velká pravděpodobnost není.

Vyndám si mapku a sluchátka do uší si pustím The Kooks, stáhnu si rukáv dál k zápěstí a vycházím po schodech nahoru. Volume písničky mě hnalo dopředu a přehlušoval hluk školáků kolem mě. Šel jsem za lidmi přibližně mého věku a hledal učebnu paní Morganové .

Zvonilo a všichni utíkali do tříd. Nějaký zmatenci čekali venku před třídou a rozhodovali se klepat na dveře. Došel jsem ke druhým dveřím zprava a zaklepal jsem na třídu, potom jsem vešel a uviděl menší černošku s copánky po celé hlavě.

"Dobrý den," vymumlal jsem. "Jste paní Morganová?"

"No, nevím chlapče, ozvu se domů, jestli jsme se nepřejmenovali," smála se.

"Pojď k nám chlapče. Já to sice vím ale řekni nám všem jak se jmenuješ a sedni si tamhle do čtvrté lavice jsi vysoký"

Já velký kluk jsem si měl sednout vedle malého chlapce který sundal svoji koženou bundu ze židle aby mi udělal prostor. Na sobě měl šedivé triko které mu ladilo k bundě

"Jmenuji si se Troye a jsem z Perthu..." usadil jsem svůj zadek vedle něho.

"Sorry, ale většině nejde zeměpis," zakřičel kluk s černými vlasy a červenou čepicí přepadlou dozadu ze zadní a poslední lavice.

"Je to dvacet šest tisíc dvě stě dvacet osm kilometrů z New Yorku, kde momentálně jsme a Perth je v Austrálii. Klokani, Opera, Sydney a tak..."

Víte, když máte deprese, že se stěhujete tak daleko, zapamatujete si každý metr. Pohodil jsem rukou, ale trapně si ji stáhl zase k sobě, když se všichni rozesmáli. I kluk vedle mě se zasmál.