When I Meet You

196-194coffee x let me touch you

7:20

"Já už tam nechci," stál vedle mě a dětinsky kopal do hromádky listí, aby se zvedlo, ale pod tíhou ranní rosy, to jaksi nešlo.

"A to je teprve středa. Potřeboval bych prázdniny," zavřel jsem unavené oči.

Hlava mi samovolně klesla na jeho rameno. Přestal kopat a vůbec se hýbat.

"Já bych potřeboval pořádnou dávku kafe," pronesl, nekomentujíc, že jsem mu spal na rameni.

Za což jsem byl i docela rád.

Bylo mi to fuk. Nedocházelo mi, jak to vypadá. Bylo mi jedno ,jak to vypadá. V hlavě mi tyhle myšlenky nehrály. V hlavě jsem měl šramot hlučných spolužáků a jeho kostnaté rameno. Bylo mi jedno, že bylo tak nepohodlné.

To, jak voněl, jak pohodlný měl svetr, že to byl on a nikdo jiný. To vše mi stačilo, abych svoji těžkou, prázdnou hlavu nezvedl.

Co si budeme nalhávat. Já ho potřeboval. Né jenom, že jsem si hledat jiné přátele nechtěl. Nepotřeboval jsem to, ale po včerejším výstupu mi tak došlo...

On je jediný kamarád, který u mě zůstal i přes všechny strašný zážitky, co jsem s ním stihl provést. Nebo jsem stačil vyvést sám.

"Vstáváme, Růžo," nepříjemně začal zvedat a povolovat rameno, div jsem si nevymlátil zuby.

"No jo, no jo..." dav před námi se dal do pochodu.

Jako malá vojna. Nikdo tam nechce, ale musíš.

9:46

"Fuj, ta tyčinka je hnusná," pokrčil nos nad ovocnou tyčinkou s kousky oříšky.

"Nekecej, vypadá dost dobře."

Když jsem viděl její obal, vážně vypadala dobře.

"Tak na," naklonil tyčinku k mým ústům.

Chvilku jsem váhal, ale přeci jen si kousl.

"Je dobrá," pokrčil jsem nechápavě rameny.

Byla sladká, snad od medu. Kousek ovoce byla sladká tečka a müsli bylo müsli.

"Tak si ji vem, hubeňoure," vrazil mi bez optání tyčinku přímo do pusy.

Nic jsem neřekl, ale dal bych mu facku. To nebylo milé... Ale jako svačinu jsem si to vychutnal.

17:42

"Hezký den, nashledanou. Dobrý den, co si budete přát?"

Tuhle formulku jsem uměl snad i pozpátku.

Vždycky jsem nechápal lidi, kteří říkali, že je bolí úsměv, ale teď jsem přicházel na význam jejich slov.

Den: pátek - Čas: 19:05

Konečně byl pátek a při všem tom klidu po práci, kdy jsme měli uklízet, jsme si sedli úplně do rohu a snažili se nahnat čas pro nás dva, když jsme měli už předem uklizeno.

"Um... Nikdy mě ta vůně kávy nepřestane bavit čichat," přivřel jsem oči a se stoupající párou zvedl hlavu.

"Myslel jsem, že kávu nepiješ," přitáhl si svoje dýňové latté ke kraji stolu, abych se mu to nepokusil vypít.

"Nepiju, ale neříkám, že mě to neláká."

"Jestli říkáš, že ti káva nechutná. Tak jsi ještě žádnou kávu nepil... Ostatně, si můžeš jednu dát," mávnul za sebe na tabulku s výběrem.