When I Meet You

Sweater 139-138

Byla neděle, sluníčko zapomnělo, že by mělo pálit a barva listí nabírala silnou barvu oranžové. Byl tu oficiálně podzim, na který jsem nebyl připraven. Přišlo mi, že je neúnosná, nekonečná zima, ale lidi okolo nosili svetříky, jako kdyby se nechumelilo, zatímco já, si utíral nos od rýmy. Další důvod k tomu, abych šel s mamkou nakupovat oblečení,

Potřebuji několik o číslo větších svetrů a o krapet větší trička, s krátkým rukávem. Neřekl bych, že to je můj úplný záměr jako spíš zvyk je takhle koupit. Takže, když jsem stál v kabince a prohlížel si lagunově modrý svetr, koukal jsem, kolik mojí postavy spíše zakryje než odkryje. Na boky, které ani nemám a ani nevím, jestli kluci vlastně nějaké mají. Lýtka, které se mi zdají ještě v pohodě, ale i já si uvědomuji, že za chvilku začnou být nehezky tenké. Nikdy mi moje váha nevadila a nesnažil jsem se hubnout. Občas jsem dělal i opak. Přejídal jsem se, ale konec konců to bylo jen ovoce, zmrzlina a Mount Dew, takže nic moc.

Zastrčil jsem si svetr do jeansů, urovnal rukávy, otevřel dveře od kabinky a vystoupil jako ten nejpyšnější kluk na světě. Tohle mi prostě seklo, až mi přišlo, že není možné, aby to někdo přehlédl.

"Koukej na tenhle," upozornil jsem mamku, která v ruce držela svou bundu. Jako ta nejsprávnější mamka na světě se celá rozzářila, schválila mi ho a hned tlačila, ať si ho vezmu.

Hehe, ja vím mami. Sluší mi to.

14:12

"Jeden slaný karamel," řekne si mamka o kávu, u které stáhnu rty do šklebu.

"To je strašný, jak to můžeš pít," cucal jsem svůj shake, který měl jahodovou příchuť. 

"Mají to jako dnešní specialitu nevím, jak to chutná," jako kdyby se jednalo o počasí a právě nás to nestálo osm dolarů, pokrčila jednoduše rameny.

Z toho jsem šel malém do kolen, jenže vyčíst by to asi nebylo správný. Nechápu, proč si nedala něco, co zná, protože přesně vím, že ji to chutnat nebude. A taky, o dalších osm miniaturních loků kávy, skončila v mých rukách, jelikož jsem to měl podržet, ale bylo mi jasný, že už si ji nikdy nevezme.

"Dneska je vážně pěkný počasí něco podniknout," nasadila si elegantní, hnědé brýle na nos, když si to mířila do čistírny obleků, kam si táta nechal dát sako do práce.

Ten den jsme ovšem nic jiného nepodnikli. Ještě chvilku jsme chodili po městě, kde jsem ukazoval okolí, co jsem stačil pochytit z cest domů a s Connorem. Mamka se nemá šanci poflakovat tolik, jako já. Ač se mi zdá, že můj život je plný učení, učení, spolužáků, školy, vždycky mi pak dojde, že to není tolik nejhorší. Aspoň se tím chvástám. Takže... mamka nás vyhodila doma, šla do ložnice, kde vedla důležitý rozhovor, na který potřebovala klid a pak už ani nevyšla.

Táta seděl v křesle v obýváku, sledoval televizi a dlouho se věnoval jenom jí, dokud jsem si nesedl na gauč. Najednou jsem se ocitl v situaci, kdy jsem se měl rozdělil o sendvič.

"Nechci," řekl jsem s plnou pusou.

"No tak, Troye," žádal, ale nehl ani brvou.

"Akorát jsem si ho dodělal,"

"Tak si uděláš další," mlčel jsem, "tak fajn, počkej, až budeš chtít spotify premium," ukázal na mě ukazovákem, jak moc mě vypekl.

"Máme rodinný balíček, nemůžeš mě jen tak odstřihnout," natáhl jsem ruku, aby si moji půlku vzal.

Občas se s tátou takhle handrkujeme. Jenže můj táta je strašně fajn táta. Je vtipnej, vzdělanej a mamka ho schválně posílá na různé úřady, jelikož ví, že každá ženská s ním vtipkuje a tak dostane to, co by většině neprošlo. Jako platit pokutu na parkování na splátky, jelikož ji mamka zapomněla zaplatit a tak byla dvakrát tolik.