When I Meet You

Úryvek první:

Moc o tom s lidmi nemluvím, ale přijde mi, že tobě se svěřit můžu. Přeci jen... znáš i horší historky, co jsem ti napsal. Třeba o nějakých panických záchvatech před recitálem nebo, když se mi na matematické soutěži rozklepala tolik ruka, že jsem se upsal o číslo, které nás připravilo o vítězství a já se tolik rozbrečel, že mě přišel utišit i někdo cizí z publika.

Jenže tohle je trochu jiné. Od té doby, co žiju v Americe, trpím tím, že se mi sice zdá všechno v pohodě, což by bylo fajn, ale teď přijde to -ale, ale pořád vnitřně cítím, že mi něco chybí. Někdy jenom ležím v posteli a když mám jít do sprchy, dělá mi problém jen udržet ruce vzhůru, když si umývám hlavu šamponem, nechci ani sedět, ani ležet. Cítím nechuť a únavu ke všemu, všem... Je to jeden z příznaků, takových těch po letových záležitostech do jiné destinace, ale jak dlouho to bude ještě trvat? Může to trvat skoro čtvrt roku?

Doma v Austrálii to nebylo super. Neměl jsem ani blbej Facebook. Fajn, bez něho to přežiju, ale ani blbej instragram a to je horší. (ta dnešní doba...) Myslel jsem, že tady to přeci jen bude jiné. Že všechny ty krávy ze staré školy odstraním z přátel a přežiju, ale občas, když ležím v posteli, slyším ty jejich blbé řeči. Nemůžu jen nadávat, stalo se mi tu spousta i pěkných věcí na to, jak krátce tu jsem.

Není to tak, že bych se tu měl tolik špatně, ale píšu do tebe, když mi je vážně těžko, což se může zdát skoro furt...

Přijde mi to, že se tady na mě vše tlačí, že je vše tak obří a padá to, jenže se nic neděje, víš? Je to jako kdybych žil v zrychleném vesmíru, kde prostě nestíhám, ale lidi kolem mě žijou v té správné pomalé realitě.

Dneska jsem si zkusil řídit, což si musím odškrtnout z bucketlistu. Táta mě to učil a řeknu ti, deníku... Nepřál jsem si nic jiného, než jsem pustit rádio, dupnout na plyn a vyjet pryč. Jet přes ty klasické dlouhé americké dálnice, kde kolem vás nic není a řídit a vidět všechno, co si zamanu, jenže k tomu ještě asi nemám úplně nárok, co?

To je pro dnešek asi všechno... Prý máme jít zítra ráno se školou na nějakou exkurzi, takže bych se měl vyspat.

Tak zatím, měj se deníku. Uvidíme určitě brzo.

- Troye ((kdo jiný))