When I Meet You

148-147 Mine and your first time

"Kde máš svoje dvojče?" přisedl si ke mně jeden klučina ze třídy. 

Byl s námi na chatce a nebyl tak špatný, jak vypadal. Špatně nabarvený špinavý blond mu odrůstal na kudrlinách a silné, tmavě zelené obroučky brýlí mu zvýraznily vintage outfit. Byl to ten typ člověka, co chcete obléknout vy samotní, protože víte, že pod tím vším, je krasavec.

"Connor dneska asi neobědvá, nějak jsem ho dneska ani nezastihl," odvětil jsem mu s nervózním úsměvem. 

***

Po polední pauze jsem šel chodbou. U šaten se stahoval houf studentů, kteří fandili nebo němě přihlíželi. Holky si šeptaly do uší a nevěřícně vrtěly hlavami. 

"Co je?" zeptal jsem se náhodného čahouna. 

"Někdo se tam pere," pokrčil rameny.

Protlačil jsem se a spatřil moji noční můru. Nějakého vysmátého prváka z jiné třídy, co se skoro opíral o Connorovo čelo a řval na něj nadávky, jakej to je pošahanej blázen.

"Tak pojď, ty podělanej cvoku! Nebo tě snad ochrání ty tvoje bludičky?" viděl jsem, jak se Connor tváří zoufale a stojí jako sloup rudý a s očima zoufale tisknoucíma k sobě. 

Cítil jsem tíhu na hrudi, že to musím zastavit. Cítil jsem to jako povinnost. O to víc, když se Connor rozmáchl a vrazil tomu vymaštěnci pěstí do žeber. Ten ho vzal kolem ramen a zasadil mu zase ránu do zad. 

"Pane Bože, přestaňte!" křičeli kluci z Connorova týmu a zatáhli ho za bílé, vytahané tričko a tím je od sebe odtrhli. 

Neváhal jsem o nic déle a rozešel se přímo k němu.

"Nech ho být Connore, co tě to popadlo?" soptil jsem. 

Upřímně jsem se bál, že ten blb za mnou vrazí ještě jednu i mně, ale nestalo se tak. Connor ze sebe strhl moje ruce a odešel chodbou na záchody. 

"Ty jsi ale hrdina," ozval se za mnou nějaký kluk a já neměl ani odvahu se otočit. 

Hodně se mě to dotklo a na hrudi se mi přitížilo ještě víc. Věděl jsem, že to bylo zbabělé, přiběhnout až po tom všem, ale stalo se. To jsem byl prostě já. Posera. 

Po škole jsem hledal Connora, až jsem ho našel zalezlého na chodbě. Stál jako duch a díval se do okna. Jenže nestal úplně tiše. Něco si tiše povídal. Někomu. 

"Connore," hlesl jsem a přešel k němu. 

Podíval jsem se mu do očí a co jsem viděl, nebyl ani Connor, ale spíš nějaký zlomený, pohaslý klouček. Necítil jsem se oprávněný o tom mluvit, ale ani jsem ho nechtěl nechat jít. 

"Jsi v pořádku?" 

"Hm," broukl a dvakrát tiše kývl hlavou na souhlas. 

"Jak bylo na plavání?" s nadějí v hlase jsem začal nové téma. 

Bylo to až moc okatá změna tématu, takže jsem možná neměl být tolik překvapený, ale přesto jsem byl. 

"Nech mě být," vpálil mi do obličeje. 

"Co? Proč?" zmateně jsem zamrkal a položil mu ruku na rameno. 

"Dej mi prostě chvilku, jo? Vážně Troye, teď ne," utnul. 

Ruku mi z ramena sundal a odešel z chodby pryč. 

Co to mělo znamenat? Proč? Udělal jsem něco špatně? Nedokázal jsem racionálně uvažovat a cítil jsem vztek. . Nemusím čekat, až se za mnou zastaví. Nemusím tu čekat. Můžu ho stejně tak odmítnout, jako to udělal právě teď on.