Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola první: Svatba

„Z moci mi svěřené, prohlašuji vás za muže a ženu." Postarší oddávající v černém rouchu zaklapnul obrovskou knihu a pozvolna přikývnul směrem k nevěstě a následně i k ženichovi.

„Můžete políbit nevěstu," dodal.

S letmým úsměvem na opáleném obličeji se Oliver přiblížil k Ritě Chaningové, nyní spíše Westové a zlehka ji políbil na rty.

Svatební hosti začali tleskat a já byl mezi nimi. Pro mě a mnoho dalších bylo tohle poprvé. Svatba, hostina, ty obleky a různobarevné šaty pro dámy a honosné bílé šaty pro nevěstu. Neznali jsme to. Pokud se dva lidé chtěli vzít v Mortetasu, zkrátka jen došli k Městskému soudu, podepsali smlouvu a bylo hotovo. V Santicu to probíhalo jinak. Dlouhé přípravy, trénování, jak bude svatba probíhat, pozvání přátel, rodiny a známých.

Zatímco nevěsta pozvala prosté občany – své přátele –, rodinu a jiné, Oliver mohl pozvat jen lidi z Mortetasu a pár vojáků, protože i po šesti měsících bylo naše pohybování se po světě značně omezené.

Seděl jsem v kostele v předních řadách a měl tak dobrý výhled na Olivera s Ritou. Bylo to zvláštně krásné. To všechno.

Po polibku do mě rýpla Mai ať vstanu, že máme jít po jednom oběma gratulovat ke svatbě, protože je to tradice.

To mi připomnělo další zvláštnost. Rozdíl mezi vojáky a obyčejnými lidmi. Obyčejní lidé šli na svatbu v šatech nebo muži ve kvádru – které se mně muselo samozřejmě koupit. Vojáci a vojačky měli svůj vojenský úbor v té khaki barvě, které jim bylo přikazováno nosit i na tyto slavnosti. A tak to dopadlo, že z Mortetasu tento úbor měl John, Axel a Shawn. Samozřejmě také kapitán Newman s jeho potomky, další vojáci a dokonce i generál Reed, který byl na svatbu pozván.

Svatba Olivera a Rity byl zároveň brán jako den, kdy se nebude myslet na tichou válku mezi Mortetasem a okolním světem. Bylo dokonce zakázáno o tom na svatbě promluvit, měli jsme se bavit.

Po gratulaci Ritě a Oliverovi nastala hostina, kterou jsem viděl také prvně v životě. Každý člověk měl své místo, ženich s nevěstou ve středu stolu do písmene U, následně rodiče po boku svého potomka a svědek. U Olivera to byl bohužel jen ten svědek, kterým se stal Dean. Pak postupné rozsazení. Sám jsem seděl na kraji pravého cípu stolu s Mai po pravici a Miltonem po levici. Vedle Miltona v čele Joshua a proti Miltonovi zase Axel s Johnem po svém boku. Následoval Dexter a další vojáci nebo lidé z Mortetasu. Lidé pozvání nevěstou seděli na druhé straně.

„Jak já nesnášim kvádro," zabručel si Joshua. Už při obřadu jsem si všiml, jak si neustále povoloval kravatu a snažil se v kvádru nějak uvelebit, ale očividně mu to nešlo. „Trávil jsem v něm víc jak půlku svýho života a už mě do něho zase cpou", vrčel i při podávání předkrmu.

„Mohl bys to zkusit vytrpět bez řečí alespoň kvůli Oliverovi," opáčil s povzdechnutím Milton, který se do jídla pustil prakticky dříve, než mu ho položili na stůl.

„Tobě se to říká, Miltone, v tý uniformě vypadáš jako kaktus," zasyčel.

„Sklapni, Huntere," vyštěkl na něho Dexter a poukázal se zamračením k Oliverovi, který se snažil mít projev, ale Joshua ho vyrušoval.

Natočil jsem se horní polovinou těla k Oliverovi a poslouchal ho. Jeho řeč jsem znal moc dobře, pomáhal jsem mu ji psát, i když věřím, že by to v pohodě zvládl sám. Jenom nechtěl, aby tam nasekal gramatické chyby.

Pro někoho to mohl být kýčovitý projev, který se dal od někoho z Mortetasu očekávat. Radost, která Olivera doprovází každý den, když nemusí žít v přísném režimu, ale může být tím, kým chce být a s kým chce být. Vyprávěl také historku o trochu netradičním setkání s Ritou Chaningovou a s humorem poděkoval Dexterovi, že mu přerazil v agresi nos, jinak by tu asi nikdy nestál. Lidé se tomu smáli, ale Dexter se jako vždycky mračil, i když řekl s lehkým náznakem vtipu: „Nemáš vůbec za co."