Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola osmnáctá: Pět minut

Vím, že jsem usnul ve chvíli, kdy jsem se konečně posadil. Pamatuji si jen, že jsem si trochu poposedl, že už těží držím oči a najednou se mi zakolísala hlava. A pak jsem už prostě spal.

Probudilo mě silné drcnutí, ale spíše mi to přišlo, jako kdyby se zem propadla o takové dva metry. Chtěl jsem vyskočit na nohy, ale kolem pasu jsem měl uvázaný pás, který mě držel na sedadle, abych se neublížil právě při takovém propadnutí. Rukou jsem do někoho praštil. Podle všeho do toho, o koho jsem si ještě před chvílí opíral hlavu únavou.

„Nenávidim tě," zamručel s pohledem před sebe.

Raději bych si od Dextera odsedl, ale žádné volné místo jsem nenašel a navíc mi přišlo, že se zem otřásala.

Zem...

Počkat.

Zděsil jsem se, protože jsem nestál na zemi. Pamatoval jsem si jenom to, že padl soumrak, skoro nikdo nemluvil, všichni si do poslední chvíle opakovali plán a zjišťovali, co bude jejich přesným úkolem na území Mortetasu.

Já měl putovat až do sídla s Joshuou Hunterem. Neměl jsem být s ostatními, měl jsem být s ním, kapitánem Newmanem a přidělenými vojáky. Mezi nimi byl i Dexter, proto seděl vedle mě.

Letěl jsem... Poprvé v životě jsem se odlepil od země a neuvěřitelně jsem se toho bál. Třásl jsem se, ale třásl jsem se přeci jenom celý den.

„My letíme poslední," řekl mi Joshua.

Museli jsme počkat, až nám ti před námi vyklidí pole, až nám udělají čistý průchod až k Hunterovi.

Kdybych neměl celý den svázaný jazyk, namítal bych, že chci být s Johnem, že chci letět s ním, že chci být v jeho skupině, ale já nebyl schopný říct jediné slovo.

Musel jsem věřit pouze v to, že se s Johnem dalšího dne setkám.

Když jsem nepočítal muže, které jsem neznal a Dextera s pohledem, který nikdy o ničem nevypovídal, měl jsem po svém boku pouze jednoho rozrušeného člověka, kterým byl Joshua Hunter po mé levici. Netrpělivě klepal nohou, vytahoval a zase stahoval rukávy své zelené uniformy, kterou měl se mnou jako jediný a kousal si nehty. Zrovna od něho jsem čekal větší klid. Bylo zvláštní vidět ho nervózního, při útěku z Mortetasu totiž většinu času spal. A tady to bylo přesně naopak, já spal a on se nervoval, co se bude dít.

Zároveň si tiše opakoval plán. Ten náš byl jednoduchý. Měli jsme jít cestou, kterou nám ostatní vyčistí a zajmout prezidenta Huntera a donutit ho kapitulovat. Nic víc, nic míň. Ale co ostatní? Ti nám tu cestu měli pročistit.

Neuvěřitelně jsem se bál, v krku jsem měl knedlík a kdybych měl v žaludku nějaké jídlo, asi by už skončilo na podlaze letadla a na Dexterových botách, za což by mi nepoděkoval. Ale alespoň by mě zabil a ušetřil mi tak mnoho trápení.

„Za jak dlouho budeme za hranicema Mortetasu?" zeptal jsem se nakonec Joshuy, který měl mnoho práce s tím, aby si okousal nehty na levé ruce.

S pozvednutím jednoho obočí se na mě podíval a klidně řekl (což byl pravý opak jeho řeče těla): „před deseti minutami. Máš tak dvacet minut, než budeš moct spustit paniku."

Hlava se mi po té odpovědi zamotala, kdybych neseděl, už bych ležel na zemi. Byl jsem doma... Byl jsem na území, na kterém jsem vyrostl, kde žila má rodina, moji předci. Byl jsem tam, kde jsem si mysle, že zemřu. Ta možnost stále existovala. Je možné, že bude Mortetas mým hrobem a ne v mých sedmdesáti letech. Ale v sedmnácti.

„Jak moc seš nervózní?" zeptal se Joshua.

„Na škále od jedné do deseti?" odvětil jsem zesláblým hlasem v polopředklonu.

„Třeba," zamrmlal s malíčkem v puse, ze kterého právě okusoval nehet.

„Tak dvanáct," zašeptal jsem.

„Já asi pět," řekl klidně.

Podíval jsem se na něho nevěřícným pohledem. Vrtěl se, kousal si nehty, dokonce se i potil a hodnotil se pětkou?

„Mám pocit, že lžeš," řekl jsem mu upřímně.

Nad tím jenom pokrčil rameny: „Taky mám ten pocit, ale když si to budu nalhávat, tak bych mohl bejt v pohodě."

„Nebude to trvat dlouho, ne? Potřebujeme jenom donutit Huntera kapitulovat ne? Přinutíš ho," zeptal jsem se. To poslední nebyla ani tak otázka, možná trochu příkaz.

„Jestli si to potřebuješ takhle zjednodušovat, aby ses cítil dobře, nic nenamítám."

Na prázdno jsem polkl. Mohl jsem to říct jakkoli jednoduše, ale věděl jsem, že za tím je mnohem více věcí. Ale ty jsem se bál vyslovit nebo na ně jenom pomyslet. Přál jsem si, aby ta noc byla už za mnou, aby byl na světě klid, abych zase mohl vidět matku a nemusel se o nikoho strachovat.

Prošel kolem nás asi třicetiletý muž, v ruce už držel zbraň, jeho uniforma naznačovala vysokou hodnost. Do tváře jsem mu neviděl, ani jsem se o to nepokoušel a on navíc ani nemluvil na mě. Sklonil se jen k Joshuovi a tiše zašeptal: „jednotky tři až dvanáct ovládly městečko, které jsme minuli před deseti minutami. Zbývající jednotky právě přistály v Hlavním městě. Lidé z přilehlých oblastí prchají z města. Nahlášeni jsou tři mrtví."

Zamrazilo mě. Tři.

A ze Santica odjelo více než pět tisíc na místo, kde nebyl takřka nikdo ozbrojen a už tři byli mrtví.

„Za pět minut jsme na místě," dodal muž Joshuovi, než odešel.

Rázem se Joshua uklidnil, zhluboka se nadechl, napřímil a zašeptal: „Show začíná."