Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola desátá: Vánoce

Když nepočítám lidi z Mortetasu, tak zůstalo pouze deset lidí. Dva lékaři a osm vojáků. Pro nás to byl úplně normální den, nijak se nelišil od ostatních, i když nám ostatní říkali, co se tak normálně o Vánocích dělá, co se jí a také se pokoušeli vysvětlit nám, proč zrovna tenhle den. Díky tomu jsme se dostali až k probírání náboženství, zjistili jsme, že jsou lidé, co věří v Boha, ale jsou i ti, co nevěří nebo věří v jiné Bohy.

„Jak může člověk věřit něčemu, co nikdy neviděl, ale pouze o tom četl?" zeptal se Axel právě jednoho vojáka, Lewise, který věřil, i když nebyl tolik pobožným jako jeho rodiče a prarodiče.

„Je to svým způsobem naděje, že existuje někdo, kdo může za to, že jsme tady. Důkaz toho asi není, ale naděje je vždycky, ne?" odpověděl otázkou. „Vy jste naději v Mortetasu také měli, ne?" zeptal se na oplátku on nás.

Střídavě jsme se na sebe podívali a čekali, kdo se ujme odpovědi, ale nezdálo se, že by se někomu chtělo odpovídat. Tiše jsem polkl a odpověděl tedy sám.

„Ne. Narodili jsme se s tím, že si nemůžeme vybrat vlastní život. Vyrostli jsme se strachem, že selžeme a zemřeli jsme nedobrovolně... My naději nikdy neměli."

„A co naděje, že se někdy dostanete pryč?" zeptal se tentokrát Floyd, který také zůstal.

„Jsme ani netušili, že něco venku existuje," brouknul do toho Miamori, „říkali nám, že za Zdí žijí nebezpečná zvířata a lidi, co žerou jiný lidi a tak dále..."

„Ale jste tady," namítl Floyd. „Takže tam někde kapka naděje musela být, ne?"

Zase jsme si všichni vyměnili pohledy. „Za to může Joshua Hunter, ne naděje."

„Vůbec jsem za ty roky nepochopil, kdo to vůbec ten Joshua Hunter je... Potkal jsem ho poprvý už před lety, když byl v podstatě ještě nevyzrálej puberťák a od tý doby se o něm skoro furt mluví... Ale potom jsem ho už skoro nikdy nepotkal. Jenom třeba, když se šel najíst. Co je teda zač? Je to syn toho vašeho prezidenta, tak trochu zrádce a nehorázně agresivní, ne?" Floyd mohl být pouze rád, že Joshua zůstal ve svém pokoji sám. Nevylezl z něj už druhý den...

Zase všichni mlčeli, tak jsem odpověděl já sám, i když jsem pohled upíral do nažloutlého pití, kterému se říkalo vaječný koňak. Byl docela dobrý.

„Vlastně to není jeho syn. Myslel si to, ale není to pravda, je to syn... Averyho. A prezident potřebova Joshuu... Uklidit, tak mu dal do těla teoreticky časovanou bombu, která ho zabije v den jeho 22. narozenin. Kapitán chtěl, aby Joshua přivedl pár lidí z Mortetasu, tak přivedl nás. Nic víc, nic míň. Joshua je zkrátka... Nemocný. A společnost není jeho silnou stránkou," dořekl jsem. Velmi zkráceně, nechtěl jsem riskovat to, že Joshua někde vyskočí z rohu a dá mi další ránu do obličeje. Už jsem ztrácel přehled, kolikrát mě vlastně uhodil.

„Nic víc?" zeptal se nechápajíc Floyd.

„Nic víc?" namítl Axel podrážděně.

Slov se raději ujal Daniel, který dokázal být klidnější než Axel.

„Joshua nás zachránil. Tady hoši," řekl a ukázal směrem k Johnvi a Axelovi a pak pokračoval: „Byli odsouzeni na smrt. Miamori," otočil rukou a poukázal na něho, „byl zloděj. A netrvalo by dlouho a chytili by ho." Miamori chtěl namítnout, že by ho nechytli, ale Daniel ho utišil. „Až na Johna a Axela jsme všichni přechovávali doma materiál proti Mortetasu, já jsem zfalšoval výsledky s Joshuovou DNA, aby prezident nezjistil, že není Joshuův otec. Avery? Tak to je zřejmé, co provedl. Takže jsme vlastně všichni zločinci, co by měli být už mrtví. Ale Joshua nás zachránil, takže asi už nemůže být něčím víc."