Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola dvacátá druhá: Deja vu

Jak se to nazývá? Deja vu?

Nejsem si tím jistý, ale vím, že jsem ten pocit už jednou zažil. Pískání v uších, rozostřené vidění, neskutečná bolest hlavy a každičkého svalu v těle. Nemocniční zápach, v ústech poušť a v krku obrovský knedlík.

Sněžilo, viděl jsem to přes křišťálově čisté okno po mém levém boku. Z šedého nebe se na zem snášelo pár posledních vloček letošní zimy, slunce se snažila probojovat mezi hustá mračna, ale až na pár tenkých paprsků prohrálo.

„Svědí to," zašeptal jsem rozechvělým hlasem. Cítil jsem neskutečné svědění na pažích a pravé tváři obličeje. Bylo mi to nepříjemné, ale neměl jsem sílu poškrábat se.

„Proč to svědí? A pálí?" ptal jsem se sebe samého. Přinutil jsem své tělo, aby pohnulo rukama. Musel jsem k tomu využít veškerou svou sílu a ten pohled za to nestál. Zděsil mě. Netušil jsem, proč mám paže obvázané. Co to znamenalo? Pálilo to, protože jsem byl zraněný? Byl jsem obvázaný, protože jsem byl zraněný?

Ano, odpověděl jsem si. Bylo to logické.

Ale proč mě tedy pálí tvář?

Nechtěl jsem to vědět, ale přesto jsem to potřeboval. Ale na to, abych zjistil, co s mou tváří je, musel jsem se posadit a najít něco, kde uvidím svůj vlastní odraz. V nemocničním pokoji jsem žádné zrcadlo neviděl, ale napadlo mě, že lze použít aspoň částečně sklo jako zrcadlo.

Musel jsem vstát. Ignoroval jsem nepříjemný pocit v žaludku, zapřel jsem se neobvázanými lokty o matraci postele, zapojil jsem všechny svaly, abych se dostal do sedu a následně shodil i nohy z postele.

Vstal bych, ale vadila mi hadička, která vedla do mého předloktí. Netušil jsem, co s ní dělat, nepřišla mi potřebná, vytrhl jsem ji, protrpěl si krátkou bolest a nevolnost, kterou to způsobilo a odhodlával se vstát.

Povedlo se, kolena se mi sice podlomila, ale dokázal jsem se udržet na nohou. Kroky už byly o ěnco těžší, nebyl jsem si jimi jistý, chyběla mi opora, ale zvládl jsem to.

Mráz od země mě štípal do bosích nohou, nemocniční košile neudržela žádné teplo, do pár sekund jsem byl promrzlý na kost, třásl jsem se, drkotal zubama a přesto mou tvář a ruce spaloval oheň.

Opřel jsem si dlaně o parapet pod oknem, začal jsem být po těch pár krocích příšerně unavený, ale nedovolil jsem si upadnout, musel jsem vydržet.

Podíval jsem se na svůj odraz do toho čistého skla. Nejdříve jsem viděl jenom líně se snášející sníh a nemocniční dvůr, ale pak jsem si všiml toho kluka, co se schovával v odraze. Pohublý v obličeji, rozcuchané vlasy, unavené hnědé oči a velký kus zkrabatělé růžové kůže na tváři s vrstvou nějaké masti.

Bylo to nechutné. Věděl jsem, že můj obličej nebyl kdo ví jak zajímavý, byl spíše dětský, nevinný, zmatený, ale najednou byl... znetvořený. Měl jsem obličej z jedné třetiny znetvořený bolestivou spáleninou.

Spáleninou.

Jak?

Musel jsem si vzpomenout. Přemýšlel jsem a vzpomínal na to, co se stalo, ale nedocházelo mi to. Vím, že jsem běžel.

Běžel jsem za svým bratrem.

Protože prezident Hunter byl monstrum.

Chtěl jsem Johna a ostatní zachránit.

Ale něco mě zastavilo.

Obrovská síla, která vyzařovala teplo mě odhodila dozadu.

A pak mi to došlo.

Ta síla... To teplo... Ten pískot...

Výbuch.

Popálilo mi to tělo. Ublížilo mi to, ale... bylo mi to jedno.

Protože hlavní v té chvíli bylo:

Kde jsou oni? Jak moc to ublížilo jim?

Ten obrovský knedlík v krku jsem najednou spolknul. Byl jsem plný energie a odhodlání, že prolezu celou nemocnici a najdu svého bratra, Mai a ostatní. Musel jsem je najít a zjistit, jak moc jim prezident Hunter ublížil.

Nevím, kde jsem našel tu sílu jít. Už se mi nepodlamovala kolena, nekymácel jsem se. Naopak jsem běžel.

Vyběhl jsem z pokoje, narazil jsem do těžkých dveří, ale bolest jsem ignoroval.

Ocitl jsem se na rušné chodbě. Kolem se ochomýtalo mnoho bílých plášťů, mnoho pacientů v pyžamech, ale viděl jsem i vojáky a obyčejné civilisty.

„Johne... Mai...," šeptal jsem prosebně.

Zrak mi těkal sem a tam, hledal jsem je v tom davu, ale nebyli tam. Musel jsem jít prozkoumat pokoje, musel jsem najít někoho, kdo mi řekne, kde se nachází.

Na nic jsem nečekal, vyšel jsem, ignorujíc ostatní jsem se protahoval mezi lidmi, vrážel jsem do nich, mělce jsem dýchal, ignoroval chlad a motání hlavy, neexistovalo pro mě nic jiného, než nalezení mé rodiny a milovaných, kterým mohlo být ošklivě ublíženo.

Na chodbě nebyli. Logicky se museli nacházet v jednom z pokojů, ale nemohl jsem do nich přeci jenom tak vtrhnout.

Ale musel jsem, pokud jsem je chtěl najít.

Nebyl čas, abych se kohokoli ptal, kde se nachází, abych klepat nebo tak. Musel jsem zkusit první dveře, které jsem uviděl.

Chytil jsem jejich kliku, chtěl jsem stisknout a vejít, ale všiml jsem si toho malého okénka. Každý pokoj to skleněné okénko na dveřích měl, ale nevšiml jsem si ho. Stoupl jsem si na špičky, abych viděl, kdo leží v posteli, ale ve výhledu mi stála hubená mužská postava s černým vrabčím hnízdem na hlavě.

Joshua?

Vypadalo to jako dobré znamení. Mohl někoho navšítivit, mohl u někoho být... Každopádně to znamenalo, že jsem je našel.

Stiskl jsem kliku, vběhl bez vyzvání dovnitř a s ledovým potem na zádech jsem se upřeně díval na Joshuu, který se ke mně nejdříve s klidem otočil, ale pak vytřeštil oči, zalapal po dechu a otočil se zpět k posteli.

„Joshuo?" hlesl jsem a přikráčel blíž. Už jsem i viděl, kdo ležel v té posteli.

A nebyla to Mai, ani John, Axel, Milton nebo kdokoli jiný.

Byl to Avery.

Neskutečně vyhublý s pletí v barvě voskového papíru, zeslablý, vypadal tak o dvacet let starší, ale byl živý.

„Avery," zašeptal jsem s údivem a přišel k němu blíž.

Byl vzhůru, nuceně se lehce pousmál, ale zdál se unavený a neměl sílu mluvit.

Mluvil tedy Joshua.

„Bene? Už... Už jsi se probral, to je dobře," rozkoktal se.

„Jo," odpověděl jsem na to polohlasem a nedokázal odtrhnout hlas od muže v posteli, který se na mě díval s lítostí a slzami na krajíčku.

„Byl za tebou někdo?" zeptal se Joshua opatrně a podtrčil mi židli, abych se mohl posadit.

„Ne. Vydal jsem se hned hledat Johna, abych zjistil, jestli je v pořádku," odpověděl jsem mu.

V té chvíli Avery odvrátil zrak a já si všiml, že jedna z těch slz si našla průchod na jeho tvář.

„Bene," oslovil mě Joshua vážně.

Otočil jsem k němu hlavu, zvedl k němu zrak a s lehce pootevřenými rty s lehce pozvednutými koutky jsem čekal, co mi řekne.

„John je mrtvý..."

Řekl ještě něco v tom smyslu, že je mu to líto a pokračoval v mluvení, ale já ho neslyšel. Stáhl jsem koutky úst dolů a cítil, jak celé mé tělo ochabuje a začíná se třást.