Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola šestnáctá: Mapa

Zcela dobrovolně jsem se rozhodl, že se budu nadcházející tři týdny stranit ostatním. Jeden z důvodu byl ten, že panoval zmatek. Vše bylo jasné, ale nic nebylo připravené a největším problémem bylo to, jak se dostaneme přes hranice. Tunelem mohlo projít pouze pár lidí, určitě ne stovky nebo tisíce vojáků. Dle všech by bylo nejjednodušší hranice přeletět, protože Mortetas neměl vybavení na to, aby sestřelil vrtulník. Naopak si všichni mysleli, že vzhledem k tomu, se nic podobného v Mortetasu není, všichni budou vyděšení a raději utečou, než aby proti tomu marně bojovali. U tohoto však nastal problém s přistáním, jakmile by vylezl první člověk, ihned by ho zastřelili.

Otázka, jak se dostanu zpět s ostatními do Mortetasu mi vrtala hlavou hodně dlouho a nebyl jsem jediný. Kolem dvacátého ledna ke mně přišel Joshua, který vypadal každým dnem hůř a hůř. Málo spal, málo jedl, byl nervózní, občas zcela vypnul a nikoho dlouho nevnímal.

„Hele, tys uměl geografii?" zeptal se mě přesněji Joshua, když mě jednou uviděl na chodbě, kde jsem se už jenom tak potuloval. Už ani kapitáni a nikdo jiný nechtěl, abych nosil vzkazy, nudil jsem se.

„No... Ano," odpověděl jsem.

„Fajn. Uměl bys alespoň hrubě nakreslit mapu?"

Zamračil jsem se na něho, protože kreslení mapy? Sice jsem si ji pamatoval, ale pochyboval jsem, že bych ji nakreslil.

„Vy nemáte mapu Mortetasu?" zeptal jsem se na oplátku já.

„Ne. Zapomněl jsem ji vzít," odpověděl mi s nervózním úsměvem. Nevím proč mi ten čin k Joshuovi neseděl... Nezapomněl na to, že má přesný počet lidí, co může zachránit, ale zapomněl na mapu?

S povzdechem jsem mu však řekl, že se pokusím mapu hrubě nakreslit.

•••

Jak se ukázalo, hrubou mapu jsme měli. Ale jediné, co na ní bylo znázorněné, byla hranice, která tvořila hrubý kruh a v samém středu byla velká tečka s nápisem „Hlavní město".

V zasedací místnosti moc lidí nebylo, pouze já, Joshua, kapitán Newman, generál Reed a další dva muži, které jsem neznala viděl jsem je poprvé v životě.

Joshua mi dal do ruky tužku a řekl mi, abych tam vepsal města a co všechno si pamatuju, že pak dokreslí to, co ví on sám.

Začal jsem s největšími městy. Severní, Východní, Západní a Jižní. Dalo by se říct, že tyhle čtyři body tvořily písmeno X a v jeho středě leželo Hlavní město. Kolem každého města se rozkládala městečka, jako třeba Severní městečko, kde jsem žil. To bylo nejsevernější městečko v Mortetasu, nad námi nebyla ani žádná vesnice, pouze louky a pastviny.

Uskupení městeček a vesnic v Mortetasu bylo poměrně přehledné. Dalo by se jednoduše říct, že kolem každého města se utvořila kružnice z městeček a tyto městečka měla svou vlastní kružnici okolo tvořené z vesnic. Městečka a vesnice byla také po pomyslné úsečce, která vedla z města k Hlavnímu městu. Okolí, které nenáleželo žádné úsečce bylo tvořeno pouze z luk, pastvin, občasné továrny, dolu, lomu a podobně. Samozřejmě tam někde bylo i malé městečko, které bylo s okolím spojováno kolejemi a minimem silnic. V Mortetasu bylo celkově více železnic než silnic, jelikož vlaky byly rychlejší a auto si takřka nikdo dovolit nemohl, většina z nich byla služební a používala se hlavně na farmách, aby se produkty dostaly do blízké vesnice nebo města a byla ihned k odběru.

Zakreslil jsem tedy města a městečka, co jsem si pamatoval. Tužkou jsem měl jenom naznačit, kde se nachází ony vesnice.

„Podstatné je, abychom věděli, kde je minimum lidí," řekl generál Reed.

„Mělo by to být," zašeptal jsem po pár minutách zakreslování.

„Fajn, teď se do toho teda pustim já," řekl Joshua a odstrčil mě od stolu s mapou.

„Hranice Mortetasu je tvořená zdí, to je každýmu jasný. Každých deset kilometrů je na zdi strážní věž, kde je většina Strážců zdi. Utekli jsme u Severního městečka," řekla ukázal na mapu, kde udělal kroužek, „takže to místo je pro nás už tabu. Ale...! Směrem na severozápad je místo, kde se stala před dvěma lety nějaká nehoda s plynem. Každopádně je věž mimo provoz. Je to nehlídaný úsek, dalo by se říct. Pár lidí možná v okolí na zdi bude, ale jinak tam bude klid. Když to vezmeme vzdušnou čarou, pod námi bude jedno městečko, jak se jmenuje...? Nějak to bylo jako Mathiasovo městečko nebo tak nějak, v těch jménch se už ztrácim, to je fuk. Nevim, má asi deset tisíc obyvatel a v jeho okolí se pěstuje," odmlčel se a koukl mým směrem.

„Brambory," řekl jsem jistě.

„Ok, brambory. Nevadí, to je nepodstatný. Hlavní je, že tohle městečko je jediné, co by mohlo dát vědět do Hlavního města, že se něco děje, takže by možná nebylo od věci kdybychom... Kdybychom ho obsadili. Jenom nevim, jak se to dělá, takže to je na vás, že," ukázal na kapitána, přičemž pokrčil rameny a udělal kolem města kruh, kam napsal ‚problém – obsadit (?)'

„Ale když dorazíme do Hlavního města, budou o nás vědět. Není to tedy jedno?" zeptal jsem se. Přišlo mi k ničemu, aby vojáci vyděsili k smrti deset tisíc lidí.

„Ale takhle by měl prezident čas připravit se, to nechceme," namítl generál Reed.

Raději jsem tedy zmlknul.

„To je asi jedno, protože Sídlo není přesně v hlavním městě. Je nad ním na kopci, dolů to je tak deset minut cesty autem, co si pamatuju. Hlavní je, že Sídlo je odtržený od města, v jeho blízkosti nikdo nežije a nepřipravený Hunter tam bude mít kolem sta lidí. Když bude noc, tak asi jenom sedmdesát. Většinu z nich budou tvořit Modří, kteří budou po celém pozemku. U bránu, v sídle, kolem sídla, zkrátka všude. Moc jich ale nikdy není na zadních pozemcích, ale ten je od okolí oddělený kamennou zdí. Takže. Máte něco, čím to odstraníme? Druhá možnost je, že půjdeme jako velká voda – někdo přes zeď, někdo kolem. Je jasný, že se tam už budou stahovat strážci, co budou mít rozkaz zabít, koho uvidí, takže si dost hned zastřílíme.

Do sídla pak vede hodně vchodů. Ten hlavní, zadní, z terasy, pro služebnictvo a pak ještě jeden, který ale vede přes zahradu s růžema a tam bych mohl nelezl, mám to tam rád, tak to nechci zničit. No nic. V sídle moc lidí nebude, poslední služebnictvo bude v kuchyni, což je tak nějak ve sklepě, tam by bylo nejednoduší ho jenom obklíčit, aby nezdrhali a nezmatkovali. Prezident bude asi už v ložnici, tam vás milerád zavedu. Hlavní asi je... No... Chytit prezidenta, Ryana, najít mámu a Averyho. Nic víc asi není potřeba, jednoduchý ne?" zeptal se, odhodil tužku, kterou pořád čmáral do mapy už jenom nesmyslné čáry, kterým nikdo nerozuměl.

„Chápete?" zeptal nakonec a založil ruce do kapes.

V hlavě se mi honila myšlenka, která se honila i ostatním: ani trochu.

Kapitán Newman mlasknul se slovy: „jděte. My to převedeme do našeho jazyka."

Naštěstí. Mozek mi po necelých deseti minutách s Joshuou skoro praskl námahou.