Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola osmá: Obrovská zvířata s ostrými zuby

Když člověk netráví se svým sourozencem dostatek času a najednou může, tak zcela ignoruje jakýkoli jiný pocit než to štěstí, které ho naplňuje. Byla mi zima, nehorázná zima, ale ignoroval jsem to. Byl jsem unavený, ale bylo mi to fuk. Cítil jsem se někde hluboko sebe pod psa, ale nevadilo mi to, protože jsem mohl po dlouhé době mluvit delší dobu s Johnem.

Řekl mi toho tolik. Třeba to, jak to dopadlo s Joshuou. Prý se zlobil, ale ne tolik, jak čekal. Vlastně si od Johna jenom vzal deník, schoval ho do své bundy a bez jakéhokoli slova nebo reakce se díval pouze na vzdálené místo, jako by po něčem toužil.

Bylo mi jasné, po čem toužil. Chtěl se vrátit do města, žít tam jako někdo, kdo se narodil v Santicu a pracovat. Chtěl prožít poslední dva měsíce svého života jako obyčejný člověk, ale nikdo mu to nedovolil. Já mu to nedovolil.

„Stejně je to chudák," povzdechl John.

„Protože ví, kdy přesně umře?" zeptal jsem se.

John však zakroutil hlavou se slovy: „Ne, kvůli tomu ani ne. Ale... Pamatuješ si na své dětství, ne? Hráli jsme si spolu, pak sis hrál s Nigelem, učil ses s ostatními dětmi, rostl jsi, poznával a ať naši rodiče byli jakýkoli, tak nás milovali. A on? Vždycky byl sám, držen za plotem sídla, neměl nikoho svého věku, kdo by byl jeho přítelem, a když jo, tak toho kluka zabili. Jako malej už musel být dospělej, aby mohl rozumět lidem, kteří ho vychovávali. Člověk, kterého nazýval otcem, se rozhodl zabít ho. Co je proti tomu pohlavek, který jsme dostali od otce my sami? Nic."

Sklopil jsem zrak. Byla pravda, že pohlavek od otce bolel a ranil mě, ale měl jsem domov, volnost a... To Joshua nepoznal. A když utekl ze své zlaté klece, byl lapen do jiné.

Přesto pro mě mnoho informací o něm bylo novinkou. Joshua si hlídal své soukromí, jak jsem pochopil za ty měsíce. „Víš toho o něm dost," šeptl jsem ke svému bratrovi.

S tichým zasmáním se John poškrábal na zátylku. „Jo... No. Párkrát jsme spolu pili. A s ostatníma. Docela dost se o lidech dozvíš, když se opijou a Joshua... Joshua pije dost. Sám říká, že pití zabíjí, ale jemu to může být jedno, protože stejně umírá a to otupení smyslů z pití mu naopak pomáhá," vysvětlil.

„Myslíš, že by šlo udělat něco, aby byl alespoň těch posledních pár týdnů, co mu zbývá, šťastný?" zeptal jsem se. Ostatní mohli být šťastní po zbytek života, ale Joshua na to čas neměl. A proč měl být člověk nešťastný?

Dost dlouho mlčel, než řekl jedno prosté slovo: „Ne."

•••

Lehnout jsem si šel až dlouho po půlnoci. Základna byla tichá, nikde ani noha a zářivka v chodbě poblikávala. Na první pohled se to mohlo zdát děsivé, ale když si člověk uvědomil, že to, čím ho nejvíce strašili, byl život za zdí Mortetasu, tak mu muselo být jasné, že ani blikající světlo na chodbě nemůže být žádné zlo.

Do postele jsem uléhal se vzpomínkou na to, jak nám rodiče vyprávěli o velkých lidech s namodralou pokožkou a primitivní společností, kteří mezi sebou bojují o kousek jídla. Tohle podle Mortetasu žilo za zdí, i když pravda byla jiná. Za tou obrovskou zdí žili lidé, kteří nám chtěli pomoci a nebyli modří, i když obří kolikrát jo. Dobrým příkladem byl třeba Dexter nebo... Rex.

Poslední myšlenka, než jsem usnul, patřilo opět té pohádce, co mi vyprávěli rodiče. Říkalo se, že lidé za zdí ovládají mysl obrovských zvířat s ostrými zuby. Žádné takové zvíře jsem za celou dobu zde nepotkal...