Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola šestá: 12. prosinec

Zůstal jsem po zbytek dne v pokoji s tím, že tentokrát jsem už prohlížel a pročítal ty knihy, které mi Joshua dál. Žádný další deník mezi nimi naštěstí nebyl. Nečetl jsem však s radostí, která mě normálně doprovázela, ale spíše se zklamáním z celého dne a pro zabití nudy. Čtení mi už nebylo nadále přítelem... Nikdy.

Rozptýlením se mi však stal příchod Miltona, který ve své ruce držel kus ovoce. Jako vždycky. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem ho potkal bez jídla nebo alespoň žvýkačky. Na to, jak moc jedl, měl být alespoň dvakrát tak široký, ale ne. Jídlo v něm muselo mizet jako v černé díře.

„Co se to děje, že je už večer a ty jsi na svém pokoji? To se už dlouho nestalo," ušklíbl se, hodil své dlouhé tělo na svou postel a do pusy si hodil měsíček mandarinky.

„Chci domů, Miltone," zašeptal jsem tak tiše, že jsem si ani nebyl jist, zda se má slova k němu dostala.

Málem si do úst hodil další měsíček, ale zůstal mu mezi prsty. Rty měl zeširoka otevřené, modrý zrak upíral na mé schoulené tělíčko na posteli a jediným pohybem byl zvedající se hrudník. Trvalo mu dlouho, než se pohnul, ale ten pohyb byl rychlý, zbrklý a rychlý jako mrknutí oka. Najednou seděl na posteli, mandarinka ležela na nočním stolku, opíral se dlaněmi o matraci a díval se na mě pohledem, kterým svým příbuzným sdělujete smrt blízkého člověka. „Ale ty nemáš domov."

Oči jsem měl sklopené, uhýbal jsem s nimi do stran a ještě mnoho vteřin si v hlavě přehrával slova o tom, že nemám domov. To nebyla pravda. „Mám. Leží v Cedrové ulici 34. Bílý dvoupodlažní dům s trnitými keři vedle vchodových dveří. Žije v něm pět lidí, máma, táta, John, má mladší sestra Sophie a já. Dvě ulice na sever žije můj nejlepší přítel Nigel. Také mají bílý dům, ale hezčí a luxusnější než my. Zastávka je blíže k jeho domu a vždy je tam první... Já sotva stíhám autobus. Mým domovem je Severní městečko... Pokud stále existuje." Mluvil jsem tak monotónně, že jsem sám svému hlasu nevěřil. Jako kdyby za mě mluvil robot, ale přitom to byla pravda.

Asi jsem začínal litovat svých činů. Chtěl jsem, aby se vše vrátilo. Abych žil v Mortetasu, oblékal svůj šedý svetr, docházel do školy, bavil se s Nigelem, půjčoval si knihy z knihovny, hrál si se sestrou, pozoroval okolí, které bylo dokonale roztříděné do příslušných tříd a kategorií. Přál jsem si zase žít ve světě, kde měl každý své místo a nemusel se tak zaobírat tím, co si o měn kdo myslí, zda jsem nebo nejsem lhář, zda prezident Hunter zabije mou rodinu nebo jiné lidi... Chyběl mi Mortetas takový, jaký byl. Chybělo mi, jaký jsem já sám byl.

A já byl nenávratně pryč.

•••

Milton rozhodně nebyl nenápadný člověk. Jen chvíli poté, co jsem vyslovil svou žádost se odebral z pokoje a dokonce nechal své jídlo ležet na místě. Dobře jsem tedy věděl, že šel někoho hledat, jelikož mé chování nebylo normální a trochu problémové.

Využil jsem jeho odchodu i k tomu svému. Oblékl jsem si mikinu, nazul boty a tiše se odebral na střechu, na kterou jsem narazil už více jak půl roku zpátky a zjistil tam, že Joshua je synem Averyho. Ten fakt samotný mi přišel neskutečně... hloupý. Avery mi přišel hloupý. Riskoval, zplodil Joshuu a momentálně musel vězet ve vězení, mučen prezidentem Hunterem a... Pokud je tedy ještě naživu.

Ta prosincová noc byla chladná. Sníh byl na střeše asi po kotníky a v poměrně velkých chuchvalcích se i pomaličku snášel k zemi. Něco mi však na tom jemném mrazení na zátylku, pomalé zasněžování a vydechování bílého obláčku přišlo neuvěřitelně příjemné. Možná to bylo ticho, které tam panovalo, harmonie nebo jen to, že sníh byla věc, která mi byla známá i v Mortetasu. Celé léto jsem potkával úsměvy lidí, viděl zábavu a to k Mortetasu nepatřilo. Ani slunce tam nemohlo být tolik jasné. Ale sníh byl stejně ledový a bílý.

K zimě jsem měl navíc pozitivní vztah. Máma mi říkala, že ač Hunteři jako kus vypadají a chovají se tak, tak jediné ledové dítě jsem já.

Narodil jsem se v zimě. Dvanáctého prosince přesněji a... To bylo datum toho dne, co jsem na té střeše postával a přemýšlel nad svým prohlášením o tom, že se chci vrátit domů.

„Máma by mě políbila na čelo, popřála mi šťastné narozeniny a dala by mi čokoládu s ořechy," zašeptal jsem rozechvělým hlasem. Dělávalo to tak na narozeniny nás třech. Každému dala čokoládu, políbila ho na čelo a popřála mu. Bylo to poprvé, co jsem to nezažil.

Netušil jsem, zda jsem se rozplakal nad faktem, že to bylo poprvé, co jsem to nezažil nebo kvůli tomu, že jsem se bál, že to nikdy vícekrát nezažiji. Ale záleželo na tom? Pláč byl pláč; slané slzy stékají po tvářích, odkapávají od brady, padají do ledového sněhu a člověk nezvládá ani normálně dýchat. Zakuckával jsem se, hrbil a hroutil. Tvář jsem schovával do dlaní, kolena se mi postupně podlamovala, až jsem klečel na zemi a cítil, jak se sníh prožírá tenkou tkaninou kalhot. Pláč mi tuhnul na tvářích, ruce jsem měl rozklepané a nedokázal je udržet na obličeji. Zajel jsem s nimi do vlasů, stiskl pěsti a měl chuť si vlasy vytrhat, ale nemohl jsem.

Mohl jsem pouze klečet na zemi, plakat pro ztracenou rodinu, domov a strach z toho, co přinese zítřejší den.

I přes můj pláč byl svět stále tichý.

Jednou mi Mai řekla, že v každé zemi se člověk považuje za dospělého v jiném věku. V Santicu od osmnácti, v Jižní Sibyleightu od šestnácti a v jiné zemi zase od jednaadvaceti. V Mortetasu záleželo na povolání, ale na mě mělo být přihlíženo jako na dospělého až v dvaceti čtyř letech.

Dexter mi zase jednou tvrdil, že muži nepláčou. Bylo to poté, co jsem se s ním pokusil hrát basket, ale vrazil do mě a já tak sjel po nerovném terénu a odřel si celou ruku a kus boku do krve.

Ale pokud jsem pocházel z Mortetasu, tak jsem se za muže nemohl považovat, jelikož jsem byl dítě. Měl jsem právo plakat, ne?