Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola třetí: Zápisky Joshuy Huntera

Byly mi čtyři roky, když se narodila má mladší sestra. Díval jsem se na ten malý uzlíček v lososové pokrývce jako na boží zjevení, nedokázal od ní odtrhnout zrak a ani nechtěl. Myslel jsem si, že když je teď na světě Sophie, tak bude vše lepší. Že si nebudu muset hrát jenom s Johnem, ale také se svou sestřičkou a bude nás o jednoho do her více. Ale... Pletl jsem se.

Sophie byla na hry ještě dlouho moc malá a John po nástupu do školy objevil kouzlo v přátelích jeho věku a navíc v jeho třídě. Opustil mě a Sophie nebyla hračka, abych si s ní mohl hrát. Bylo to jenom mimino.

Necelý rok a půl svého života jsem tedy strávil bez přátel, vrstevníku a zcela odkázán na vlastní existenci a fantazii. Zprvu mi to nevadilo, ale pak jsem začal pociťovat prázdnotu ve své duši a srdci. Neměl jsem však talent na to, abych si kamaráda našel. Tohle však vyřešila máma.

Doma jsem byl s otcem, seděl jsem za gaučem a prohlížel si obrázkovou knížku, když přišla z obchodu společně s ještě jednou ženou a dítětem mého věku. Prvně jsem si však myslel, že je starší, protože byl asi o hlavu větší. Máma mě zvedla na nohy a postavila před chlapce se slovy: „Jmenuje se Nigel. Jděte si hrát, jestli chcete." Nebyla to však nabídka, ale příkaz.

Odvedl jsem Nigela do svého pokoje, který se jen zakřenil nad všudypřítomnou šedí, knihami a absencí hraček.

„Kde máš hračky?" zeptal se, ale R mu ještě nešlo dobře vyslovovat.

„Já jich moc nemám...," odpověděl jsem s hlavou sklopenou.

„Nevadí," řekl a posadil se na zem.

Posadil jsem se proti němu, ale zrak jsem k němu zvednout nedokázal.

„Jsem Nigel!" vykřikl z ničeho nic a natáhl ke mně ruku.

Pomalu jsem natáhl i svou, ale mou dlaň převážně schovával rukáv košile, která mi byla velká. „Benjamin....," špitl jsem.

„Chceš být kamarád?"

„Nevím," přiznal jsem.

Nigela jsem však svou nejistotou neodradil. Dokázal si hravě poradit s mou prvotní stydlivostí a do pár dní mě donutil hrát si s ním, bavit se, smát se a otevřít se světu. I když to nedokázal nikdy zcela, tak jsem se přeci jenom dokázal otevřít v jeho společnosti. A to se počítalo. Dobře jsem věděl, že nebudu jako Nigel, že nepřinutím Joshuu, aby se mnou mluvil nebo se alespoň usmíval, ale přesto... Chtěl jsem se o to pokusit.

Musel jsem se o to pokusit.

Alespoň jeden úsměv před kapitánem, abych mohl jít s nimi a netvrdnout v pokoji.

Joshua se však nezdál jako někdo, kdo by mi v tomto chtěl nějak pomoci. Neřekl jsem mu o tom, co musím udělat, jen jsem za ním přišel s tím, že se omlouvám. Měl jsem na mysli to, jak jsem o něm s kapitánem mluvil.

„Nech to bejt a padej," zamručel.

Zmizel ve dveřích svého pokoje, ale stihl jsem se jimi protáhnout, než se zcela zavřeli.

„Neslyšel si?" zavrčel, sehnul se nad postel a sebral z ní pár knih, které odhodil na postel. Následně na postel hodil svou kostru, obličej si překryl dlaněmi a nezdálo se, že by se mnou hodlal mluvit.

„Já jen," odmlčel jsem se dlouze, stočil zrak ke knihám s povzdechem se zeptal: „Budeš ty knihy číst?" Dlouho jsem už žádnou nečetl. Jen jsem občas nějakou prolistoval, snažil se přiučit historii, ale mockrát tomu nebylo. Navíc jsem netušil, o čem ta hromádka knih byla, ale alespoň jsem si našel chabou výmluvu, proč být v Joshuově pokoji.