Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola čtrnáctá: Nahrávka

Jak jsem si spočítal, pouze jeden z dvanácti pokusů by se dal považovat za úspěšný nebo alespoň uspokojivý. Dalo by se tedy brát, že potřebuji jeden celý zásobník, abych pořádně trefil terč. Podle Axela se nejednalo o dobré skóre a já se to také nepokoušel tvrdit. Ke zbraním jsem měl od počátku výhrady a jistým způsobem jsem se jich i štítil a tenhle fakt možná mohl za to, že jsem byl tak špatný. Tohle a také to, že se mi třásly ruce.

„Jediným štěstím je, že ty střílet nikdy nebudeš," vydechl si Axel úlevně, když už uznal, že mé učení střelby je zcela marná věc.

„I kdybys držel zbraň člověku přímo u hlavy, tak ho netrefíš!" zvolal pobaveně, přičemž si ke spánku přiložil svou ruku, která znázorňovala zbraň. Smál se tomu, nechápal jsem ho, protože to jemu před několika měsíci hrozilo, že mu budou u hlavy držet opravdovou zbraň a dozajista se trefí.

„Co ti na tom přijde směšné?" zeptal jsem se ho.

Nic vtipného to nebylo. Blížil se konec roku, znamenalo to, že Joshua Hunter zemře za dva měsíce, že se musí jednat. A co jsem tak chápal, teprve teď se tvořil plán, jak se mají věci uskutečnit. Nebo ten plán už byl, ale já ho nevěděl. Já nevěděl nikdy nic.

Jako odpověď pouze pokrčil rameny.

A má další reakce přišla pouze jako pozvednuté obočí nad jeho chováním.

„Kdy si myslíš, že to... Vypukne? Už není moc času," zašeptal jsem s odvráceným zrakem. Díval jsem se neustále na ty terče, které jsem měl proděravět, ale neúspěšně.

„Nějak první nebo druhý týden v lednu. Říkal kapitán na poradě," odpověděl mi pohotově, jako by to nic nebylo. Ani se na mě nepodíval, pouze čistil zbraň a odpovídal na položené otázky.

Vyvalil jsem na něho oči. Celou dobu jsem si totiž myslel, že nic není přesně dáno, ale podle Axela bylo vše už naplánované. Věděl to. Ale já ne. Bylo mu to řečeno na nějaké poradě. Na které já nebyl. Netušil jsem, že něco takového existuje.

„Ony... Ony jsou nějaké porady?" vykoktal jsem ze sebe.

„Jo. Kapitán tě tam nepřizval, protože nejsi voják. Poslední byla nějak před to svatbou. Další by měla být večer, ale zvanej prý nejsi. Jak jinak." Další odpověď. A zase, jako by o nic nešlo.

Tentokrát jsem mlčel a neodpovídal já. A asi to bylo dobře.

„John stejně tvrdí, že je dobře, že zůstaneš na základně. Podle něho budeš v bezpečí, podle mě nic nepokazíš. Oboje je každopádně správný."

„Jo, ale kapitán zrovna rozhodl, že půjdu také." Tím jsem tak nějak utnul rozhovor s Axelem, protože po mně hodil jeden překvapený pohled a buď už neměl co říct nebo ztratil slov.

Když to ale věděl i on – že něco pokazím – začal jsem tomu věřit také.

•••

Soudě podle toho, že se John následující dny nechoval divně a ani na mě jednou nevyjel, Axel mu neřekl, že kapitán rozhodl v to, že za Zeď poputuju také, i když v jiné uniformě něž všichni ostatní.

Joshua z pokoje nevylezl ani po pěti dalších dnech. Sice mu bylo donášeno jídlo, ale nikdy s nikým nepromluvil. Vždy dotyčnému vrazil do rukou špinavé talíře, vzal si jídlo a zmizel v pokoji. Dokonce se na člověka ani přitom nepodíval, zrak měl odvrácený k zemi a fungoval trochu jako robot.

Poprvé se objevil mezi lidma až 31. prosince při večeři. Blížil se konec roku, měl přijít za pár hodin, Milton říkal ostatním, jak vypadá oslava Nového roku a co se děje. Jako vždy, i tentokrát to bylo něco úplně odlišného od Mortetasu.