Šedý chlapec se stává mužem [3]

Epilog

„Vždy mi přišla jako holčičí verze Dexe," řekl Joshua.

Slunce už dávno zapadlo. Okolí bylo tiché, černé, sníh se stále držel v malých kupičkách po okolí a oheň v krbu lehce osvětloval naše tváře.

Joshua pil. Pil od té chvíli, co jsme se vrátili do sídla a řekl, že nepřestane do konce svého života. Vzhledem k tomu, že měl už necelých šest hodin života, neměl jsem mu to za zlé.

„Nebyla taková," namítl jsem.

Hodinu předtím mi Joshua podal malou skleničku s nasládlým alkoholem a řekl, že alespoň jednou bych se s ním mohl napít. Ochutnal jsem, ale pálilo mě to na jazyku více než mé popáleniny.

„A jaká tedy byla?" zeptal se s pohledem do krbu.

Podíval jsem se do stejného místa jako on, sledoval jsem ty plameny olizující krbovou stěnu, tančící v černé tmě požírajíc dřevěná polena. Byl to krásný pohled, ale zároveň jsem se ho bál. John, Mai, Axel... Zemřeli v explozi, kterou doprovázel oheň. Oheň mně a Dexera popálil. Oheň mi vzal mé milované.

„Byla citlivá. Hodně citlivá, v něčem neskutečně moc strádala, bála se, že bude vypadat slabě, ale... Nebyla slabá. Nebyla obyčejná, ale trochu jiná. A od té doby, co přišla o matku, se změnila. Nebála se od té doby projevit i tu citlivější stránku, kterou předtím světu upírala... Byla... zvláštní," odpověděl jsem pár větami. Moc dobře jsem věděl, že nebylo možné Mai popsat pár větami, nestačilo by mi na to ani několik dní, ale něco mi zabraňovalo, abych o ní mluvil.

Stesk. Lítost. Smutek.

Dusil jsem v sobě její ztrátu, ale byla tam. Ta bolest, ta potřeba křičet a proklínat jejího vraha.

Snažil jsem se být silný, i když nebylo pro koho. Možná jsem se v tom snažil jenom napodobit Joshuu.

Nedocházelo mi, jak mohl být tak... vyrovnaný. Viděl toho mnoho, ještě více toho udělal a byl si vědom všech, kteří zemřeli.

Neubránil jsem se a zeptal se ho, jak je to možné.

„Vůbec netušim. Prostě jenom poslouchám ty špatné zprávy, přicházim o důležité lidi v mém životě, sleduju, jak ostatní trpí, ale... Nic. Možná je to tim, že sám budu zítra touhle dobou mrtvý, tak na smutek nemám čas," odpověděl klidně a napil se. Hned na to si nalil další skleničku, chtěl dolít i mně, ale já měl stále plno.

„Takže," odmlčel jsem se, „zítra budeš tedy... mrtvý?"

Přikývl.

„Ani to mě už netrápí. Došlo mi, že až zemřu... Znovu je uvidím. Budu se jim moct omluvit a to tady nemohu," dodal.

Nepochopil jsem jeho slova, což jsem dal najevo svým nechápavým pohledem a Joshua to vycítil. Pustil se do vysvětlování.

„Jako malý jsem věřil na Nebe. Ne na Nebe a Peklo, jenom na Nebe. Máma mi řekla, že všichni lidé jdou do Nebe, ale každý jinak. Každý člověk byl v určité části svého života nevinný. Někdo jako dítě, někdo i jako dospělý. Ale všichni do Nebe půjdou. I Julian tam bude... Bude tam jeho dětská schránka, kdy si ještě mohl zvolit, jakým Hunterem bude. Budou tam naprosto všichni. Vyděšený Ryan, má maličká sestřička s bouří v očích, Diana, moji přátelé, George, Mosby junior i senior, Lucian, tvůj bratr, Axel, Mai... Všichni."

Poslouchal jsem ho se zaujetím. Jeho teorie byla... krásná. Milá, nevinná, možná naivní, ale líbila se mi.

Líbilo se mi, že by ti všichni měli tam někde nahoře žít a netrpět. Najednou jsem Joshuovi záviděl, že bude brzy mezi nimi.

„Pozdravuj je, prosím," zašeptal jsem k němu a odhodlal se napít té pálivé tekutiny.

A nastalo krátké ticho. Netušil jsem, co říkat. Joshua naštěstí ano. I když se na tu otázku už ptal.

„Nevrátíš se k rodině?"

Zakroutil jsem hlavou. Nemohl jsem, bál jsem se.

„A máš nějaký sen?"

Opět jsem zakroutil hlavou.

„A chceš ten můj?" zeptal se.

Nechápavě jsem se na něho podíval. Nedocházelo mi, co tím myslel.

„Nikdy jsem neviděl moře. Je obrovské, slané, ale prý nádherné. Už se k němu nestihnu podívat, tak to udělej za mě," řekl.

„Dobře," šeptl jsem.

„A poděkuj Averymu," dodal.

„Dobře," šeptl jsem.

„A zeptej se," odmlčel se. Trochu se začervenal, než řekl: „jestli je na mě pyšný."

Ten mumlák a mezera mezi slovy mi napověděl, že to bylo pro Joshuu trapné, i když důležité a neměl odvahu zeptat se sám.

„Můžu vědět-"

„Ne. Jenom se zeptej," skočil mi do řeči.

„Máš ještě jiné sny?" zeptal jsem se ho tiše.

Mlčel. Strašně dlouho mlčel. V očích se mu odrážely plameny, všiml jsem si toho, jak moc se přemáhal k tomu, aby to řekl.

„Žij," šeptl tak neuvěřitelně tiše, že jsem to musel odezírat z jeho rtů.

„Žij?" opáčil jsem otázkou.

„Nepromarni život ve smutku, sebelítosti a nenávisti," dodal, „jako já."

Bylo to to nejtěžší, co jsem mohl pro Joshuu udělat, ale přikývl jsem. Jenom jsem netušil, jak žít. A pro co.

„Najdu si, proč žít," odpověděl jsem spíše pro sebe a tím jsem taky zpečetil slib s Joshuou.

Lehce se usmál. Po neskutečně dlouhé době se usmál na jeden koutek a pozvedl svou sklenku, abych si s ním mohl přiťuknout.

Ozvalo se tiché cink, nic víc.

Joshua Hunter tu noc zemřel.

Mluvili jsme spolu do jedenácti do večera, pak na nás padla únava. První jsem usnul já, stočil jsem se do rudého křesla, poslouchal Joshuovo vyprávění o tom, jak poprvé potkal svého otce, Averyho, i když nevěděl, kdo je zač. Řekl mi o tom, jak poprvé utíkal přes zeď, jak byl vyděšený, zmatený. A řekl mi také to, jaký byl život v tomhle sídle.

Usnul jsem přibližně ve chvíli, kdy mi vyprávěl o tom, jak se narodil Ryan.

Poslední slova, co si od něho pamatuji, jsou: „Nenáviděl jsem ho, ale přesto miloval."

Nevím, kdy Joshuovo srdce přestalo bít, kdy se jed rozlil do jeho těla, kdy naposledy vydechnul.

Pamatuji si však, jak se budím kolem páté hodiny ráno, oheň byl už dávno vyhaslý, pokoj prochladlý a tmavý. Joshua byl ve vedlejším křesle s prázdnou sklenkou na stolku. Nohy měl natažené, hlavu podepřenou o ruku, kterou měl položenou na opěradle a rty lehce pootevřené. Musel usnout; zemřel ve spánku.

Rozechvěl jsem se. Neviděl jsem, že by se mu zvedal hrudník, neslyšel jsem jeho dech, věděl jsem, že byl mrtvý, ale přesto jsem to udělal.

Dotkl jsem se jemně jeho tváře, ale byla ledová jako led.

Psal se 22. únor roku 2222, den Joshuových dvacátých druhých narozenin. Den Joshuovy smrti.

Vstal jsem ze svého křesla. Musel jsem o jeho smrti někomu říct.

Odcházel jsem neslyšně z pokoje, jako kdybych se ho snažil neprobudit, i když to už nebylo možné.

Uchopil jsem kliku dveří, když jsem se naposledy ohlédl k Joshuovy, který byl ke mně zády. Nechtěl jsem nic říkat, ale nechtěl jsem odejít bez rozloučení.

„Uvidíme se v nebi, Joshuo Huntere."