Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola dvanáctá: Motýl

Poprvé v životě jsem viděl opilého člověka a nebylo to nic příjemného. Daniel řekl, že Joshuův stav je příšerný. I když uznal, že příšernější bude umýt jídelnu, protože se pozvracel ještě dvakrát, než jsme byli schopní Joshuu odvést do jeho ložnice.

Netušili jsme, co dělat s opilým člověkem. Nikdo z nás to nevěděl. Floyd šel pouze uvařit hodně silné kafe, že to pomáhá. Ale nepřinutili jsme Joshuu vypít ho. Začal být vůči nám agresivní a Floyda tou kávou opařil, když do něho vrazil a vylil ji. Nechali jsme ho raději být. Daniel šel ošetřit lehčí popáleninu a já se obětoval a šel umýt jídelnu od zvratků.

Příšerná práce, ale cítil jsem se vinný za to, že se Joshua opil a pozvracel. A také jsem pochyboval, že by to udělal někdo jiný, když ne já.

Už jsem pouze hadrem omýval stůl a podlahu, když za mnou přišel unavený Floyd se svou zarudlou pravačkou. Rovnou odnášel i rozbitý hrnek z Joshuova pokoje a připojil se ke mně k finálnímu úklidu.

Byla už hluboká noc. Byl jsem neuvěřitelně unavený, ale věděl jsem, že bych neusnul, kdybych ležel v posteli.

„Vím, že nemám právo Joshuu soudit nebo kohokoli z vás, ale...," odmlčel se.

Letmo jsem se na něho podíval, vyždímal hadr a začal otírat nohy stolu, které byly... No... také špinavé.

„Ale?" zeptal jsem se po chvíli.

„Chytil si někdy třeba motýla do zavařovací sklenice?" zeptal se.

Přikývl jsem. S Nigelem jsme to dělávali jako malí.

„A co ten motýl dělal, když byl lapen?" zeptal se.

„Snažil se uletět. Ale nemohl."

Floyd přikývl. „A nepřijde ti, že to dělá i Joshua?"

„Jo," šeptl jsem zklamaně.

„A cos udělal s tím motýlem, když se snažil uletět?"

„Jednou jsme ho tam nechali. Ale brzy umřel. Pak jsme je raději pouštěli, aby mohli žít..."

Už jsem chápal, kam tím Floyd míří.

„I ten volný motýl dříve nebo později zemřel, ale ten zavřený dřív. Proč... Proč nenecháte Joshuu být tim volným? Dusíte ho tady... A pak musíte utírat jeho zvratky," ušklíbl se.

„Joshua není motýl," namítl jsem, „je důležitý."

•••

Dvacátého šestého prosince se hned ráno začali všichni vracet. Z klidné základny se stalo zase to hlučné místo plné mužů v khaki a tmavě modrém oblečení.

Joshuu jsem od té noci, kdy se opil, neviděl. Byl ve svém pokoji, ale podle slov Daniela byl v pořádku. Jenom se kompletně uzavřel do sebe.

„Myslím si, že váš motýl zemřel," řekl mi Floyd, když jsem kolem něho procházel v jídelně. Musel jsem uznat, že měl nejspíše pravdu.

Sice jsem nejdříve namítal, že Joshua není žádný motýl, ale čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím více mi to na něho sedělo. Chytli jsme ho při vkročení do Santica do sklenice, ale neměla uzávěr. Joshua nám uletěl a přistál v květinářství ženy jménem Florence a tam si žil svůj život.

Ale já ho chytil znovu. Zavřel jsem víko sklenice víčkem bez děr a nechal našeho motýla umírat v těsném prostoru.

A ten motýl už nemohl dýchat. Sklesle seděl na dně sklenice, nebyl schopný mávat křídly a pouze čekal na to, kdy vydechne naposledy.