Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola pátá: Lhář a zmetek

„Omylem se do knih od Joshuy přimotal jeho deník. Chtěl jsem mu ho vrátit, ale bál jsem se ho, takže...," netušil jsem, jak dokončit své vyprávění o tom, jak je možné, že jsem jenom tak dostal od Joshuy ránu do obličeje. Další ránu do obličeje.

„Takže sis ho nechal, abys mu dal důvod praštit tě?" zeptal se John nechápavě. Ruce měl protestně založené na hrudníku, lehce se mračil a přitom se i kousal vztekle do rtu, až mu zcela zbělal.

„Joshua by ho praštil tak či tak," zamumlal do toho Daniel. Když byla Rita pryč, tak byl oficiálně lékařem on. Řešil vše, co po něm bylo požadováno, i když to většinou byli jenom zlomeniny, naraženiny, pohmožděniny nebo natáhnuté svaly. A občasné přeražené nosy od Joshuy nebo Dextera...

Daniel mi pouze zastavil krvácení z nosu. Nic víc potřebné nebylo, takže poměrně rychle odešel z místnosti kdo ví kam a nechal mě tam se svým bratrem, který se netvářil nadšeně. Pravdou bylo, že se nadšeně netvářil od chvíle, co jsme se dostali do Santica, ale teď byl naštvaný a v obličeji celý rudý.

„Musíš se pořád dostávat do problémů? Lézt do cizích věcí? Řešit věci, co řešit nemáš?" položil mi mnoho otázek a snad na ně chtěl i znát odpověď. Já však nechtěl odpovídat. Držel jsem hlavu skloněnou a doufal, že Johna brzy naštvání přejde a on sám odejde pryč.

„Dej mi ten deník, abych ho mohl vrátit. Myslim si, že Joshuovy nebudeš moct jít dlouho na oči, aniž by ti hrozilo, že ti zlomí vaz," zamračil se přísně.

Už s rukama v kapsách vycházel z pokoje. Sice jsem v to doufal, ale zároveň jsem ho nechtěl nechat odejít, když byl na mě naštvaný.

„Kdybych nelezl do cizích věcí, tak jsi mrtvý, kdybych řešil věci, co nemám řešit, tak je třeba ještě teď Joshua někde ve městě a nechává nás tu na holičkách, kdybych se nedostával furt do problémů, tak bych tě už prakticky nepotkával," odpověděl jsem na přeskáčku na všechny jeho otázky. Chtěl jsem ho zastavit a mluvit s ním.

Zastavil se, ale neotočil. Stál na místě, ruce v kapsách a duchem zcela nepřítomen.

„Málem jsem se zhroutil, když jsem tě viděl, jak tě strážci zákona odvádějí pryč. Ty dva dny bez tebe byly ty nejhorší v mém životě a zjištění, že bych měl utéct, zatímco tebe popraví bylo ta nejhorší, co jsem zažil. A přesto se tě teď na něco chci zeptat," zašeptal jsem k němu, zvedl se z lůžka a udělal dva kroky k němu.

Byl jsem zvyklý, že se nade mnou tyčil jako hora, ale teď jsem si připadal mnohonásobně menší. Díval jsem se na něho nahoru, pěsti pevně sevřené a rty semknuté.

Otočil se, tvář měl kamennou, ale v očích šla vidět zvědavost ohledně mé otázky.

„Udělal bys pro mě to samé?"

•••

Johnova odpověď mě srazila k zemi. Nedokázal jsem se na něho podívat, ale on to ani nečekal. Prostě odešel, aniž by mi dal přesnější důvod jeho odpovědi.

Dlouho jsem tam stál sám, přehrával si jeho odpověď v hlavě a nedokázal pochopit, proč to řekl. John tvrdil, že se moc šťourám v lidech, ač jim nerozumím. Ale on udělal to samé a sám dobře ví, že lidem nerozumí. Jak je možné, že on měl právo dělat to ale já nesměl?

Co nejkratší cestou jsem šel do svého pokoje, vzal jsem Joshuův deník a i přes odpor, co jsem momentálně cítil k bratrovi, jsem šel za ním a deník mu vrazil do rukou. Nepromluvil jsem, on také nepromluvil, pouze se odebral hledat Joshuu, aby mu ho vrátil.