Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola devátá: Pravidla

Po zbytek celého dopoledne jsem byl pod palcem poručíka Fletchera. Práce to byla podobná, jako když jsem byl pod palcem kapitána Newmana nebo kohokoli jiného. Pochůzky, předávání vzkazů a podobně. Už jsem si zvykl na to, že jsem využíván jako poštovní holub, alespoň jsem se v dlouhých dnech nenudil. Tentokrát mi trochu vadil fakt, že jsem na pokoji nechal kotě, které jsem měl dát za bránu a nevšímat si ho. Ale já si ho chtěl nechat...

Oběd jsem do sebe prakticky naházel. Chtěl jsem vzít i jídlo pro kotě, ale bylo tam moc lidí a z jídelny se neměl nic odnášet – toto pravidlo Milton velice rád porušoval.

„Bene, počkej," zatáhla mě Mai za rukáv, což málem zapříčinilo to, že jsem na ni vylil zbytek polévky, který jsem chtěl odnést.

„Ano?"

Zatáhla mě, abych se znova posadil. „Brzy budou Vánoce," pověděla.

Zamračil jsem se a společně se mnou ještě John s Miamorim, kteří seděli naproti. Ostatní už zmizeli kdo ví kam.

„Cože?" nechápal jsem.

„No, Vánoce. Svátek narození-... To je vlastně jedno," zakroutila hlavou. „Můžete si o tom přečíst, ale ve zkratce – je to svátek. A vždycky se Vánoce brali jako svátek, kdy měly být rodiny pohromadě a tak. Při válce se na to moc nelpělo, ale po skončení války, vzniku Mortetasu a tak, se na rodinách začalo zase hodně lpět. Hlavně kvůli tomu, že mnoho lidí o své rodiny nebo její části přišli a... Ráda bych se tě zkrátka na něco zeptala," vysvětlovala.

O Vánocích jsem si přečetl později. A nejdříve jsem je nechápal. Později se mi ten svátek začal líbit, protože u nás nic takového neexistovalo. Jak jsem se i dočetl, tak následoval Nový rok, který se oslavoval i v Mortetasu, i když trochu jinak, než v okolním světě.

„A na co se chceš tedy zeptat?" zeptal jsem se já sám.

„Teď na to není vhodná doba, až večer, jenom se chci ujistit, zda večer přijdeš. Nebo, zda budeš zase žrát čokoládu na střeše, aniž by ses podělil," zamračila se s úsměvem.

Krátce jsem se podíval na Johna, který jen pokrčil rameny se slovy: „Jenom se ptala..."

„Po večeři přijdu," odpověděl jsem ji, zvedl se od stolu a šel odnést tác, abych se mohl odebrat za kotětem a ujistit se, zda je živé.

•••

Kotě živé bylo. Živější, než když jsem ho nesl pod bundou do pokoje. Milton kočku držel v ruce a druhou ji lehce provokoval, takže po něm máchala tlapkami a pokusila se ho kousnout.

Se sklopenou hlavou jsem seděl na židli u stolu, sledoval ho, jak si hraje s kotětem a přitom poslouchal výčitky, které Milton snášel na fakt, že tu mám kočku.

„Hlavně je to tady zakázaný. Dříve tu bývali hlídací psy, ale ustoupilo se od nich. A kočky tu většinou jenom dělají problémy tím, že se motají tam, kde nemají. Je zima, víš, co kočky dělají? Hledají teplá místa. A to jsou klidně i motory aut a tak. Je to fakt hnusný, ale když kočku najdeme včas, tak je těžký vytáhnout ji. A navíc, co by si s ní tady dělal? Bene, no tak. Jednou si kočku vezmeš, ale teď ji budeš muset dát pryč... Existují útulky, tam se o ně postaraj a poté dostanou nový domov, to zní slibně, ne? Lepší, než aby žila na vojenský základně." Sice byl Milton jen proti a proti, ale stejně si s kočkou hrál a vypadalo to, že se mu líbí.

„A víš, co?" zeptal se. Zpozorněl jsem.

„Mai a Dexter mají alergii na zvířecí srst. Kdybys jim dal tuhle kočku k obličeji, tak se ukýchaj k smrti a vybrečej moře. Myslim, že za to by tě Mai neměla zrovna v lásce... A Dex by tě zabil, na to nezapomínej," dopověděl, položil kočku na postel a zadíval se na mě.