Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola patnáctá: Nový rok

„Vezmi si to," řekl mi toho večera, co mi ukázal u nahrávku a řekl mnoho věcí. Nic, co mi řekl, co mi ukázal se mi nelíbilo a byl bych rád, kdybych s Joshuou toho večera nešel. Měl jsem prostě odejít a dělat, že neexistuje. Ušetřil bych si mnoho trápení.

Každopádně jsem si vzal do ruky to, co mi podal.

Už jsem to jednou držel, byl to ten hnědý deník, za jehož nepřímou krádež mi vrazil pěstí do nosu.

„Co s ním?" otázal jsem se ho se zamračením.

„Prostě ho vem. A třeba ho znič nebo tak, už ho nepotřebuju."

„Zničit? Ale... Posledně si mě chtěl zabít, když jsem ho měl, proč mi ho dáváš, abych ho zničil? To zvládneš sám, ne?"

„Do podobných sešitů si píšu značnou část svýho života, myslíš, že to dokážu sám zničit?" opáčil s nadzdvihnutím obočím.

„Asi ne," polkl jsem krátce.

„Možná bych tě přeci jenom o něco požádal... Než to zničíš," zamrlal ve chvíli, kdy jsem už odcházel z pokoje.

Zastavil jsem se, otočil se k němu a čekal, co z něho vyleze.

„V Mortetasu mám ještě pár takových deníků a kdybys měl čas... a chuť... Můžeš si je vzít. A no... Mohl by sis je přečíst a zkráceně vypsat důležité věci a nebo někdy i něco dopsat, když budeš vědět, co se dělo, hlavně v tom posledním roce a tak." Zkráceně to z něho lezlo jako z chlupaté deky...

„Nechápu," odpověděl jsem mu.

S dlouhým povzdechem si promnul obličej. „Prostě chci, abys ty deníky vzal a vypsal to, co Hunteři dělali, to špatné, to, jak vraždili, proč vraždili a tyhle věci, chápeš, ne? Jenom bych prostě chtěl... Když se nám to povede a zabijem Huntera, tak bych chtěl, aby lidi znali pravdu a no... Nemám nejlepší paměť, tak to píšu do těch deníků... Přepsal bys to? Stejně budeš mít fůru času, ne?"

Možná ani nešlo o to, že Joshua netušil, co říct, ale on netušil, jak to říct. Neuměl totiž prosit jiné.

„Jo, chápu," přikývl jsem.

„Jo... No fajn. Uděláš to?"

Pokrčil jsem rameny, ale zároveň přitom i přikývnul. Chtěl jsem vědět co nejvíce o Joshuově životě, ale netušil jsem, zda jsem pro to ten pravý člověk.

„Tak... Díky, no," poškrábal se na zátylku.

Joshua Hunter vážně neuměl prosit a děkovat. Bylo to neuvěřitelně komické.

•••

Takzvanou oslavu Nového roku jsem nestihl. Byl jsem unavený a raději jsem zbytkovou energii věnoval čtení deníku, který jsem už mohl číst beze strachu, že mě někdo kvůli tomu zbije nebo snad i zabije.

Přestal jsem číst až pár minut před půlnocí. Oči jsem měl příšerně unavené, byl jsem promrzlý, ztuhlý a také celkově vyčerpaný. Spát jsem však nešel, protože mi bylo přikázáno, že musím vydržet do půlnoci. Nechápal jsem však proč.

Asi sedm minuty před půlnocí přišel Milton. Dlouho se nezdržel, pouze popadl svou bundu, natáhl si ji a také na mě hodil mou vlastní se slovy: „Pojď ven, uvidíš něco, cos určitě ještě nikdy neviděl."

A tak jsem šel. Zapl jsem si bundu až ke kru, schoval bradu pod límec, ruce hluboko na kapes a držel jsem se za svým společníkem. Kupodivu nemluvil, ale jenom kvůli tomu, že mi nechtěl vyzradit, co uvidím.