Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola devatenáctá: Přistání

Obrovská rána.

Všechno se se mnou zhouplo, žaludek jsem měl na pár sekund v krku. Být schopen vydat hlásku, asi bych zděšením vykřikl, ale nemohl jsem. Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo to, že jsem se pevně chytil prvního objektu, který mi byl po ruce. Zaťal jsem do Joshuyovy paže okousané nehty a odmítal se ho pustit, dokud mě nesetřásl. Což trvalo déle, než jsem očekával.

On totiž nereagoval, nijak nevnímal, že jsem se ho držel jako malé dítě. Jenom ztuhle seděl a zrak měl upřený k muži, který mu před pár minutami podával informace.

Pustil jsem se Joshuy až ve chvíli, kdy vstal a s kymácivým krokem došel k tomu muži, který už mezitím dokázal přejít k řídící kabině.

„Výbuch," zašeptal s otazníkem na konci někdo poblíž.

Otočil jsem k zrzavovlasému muži hlavou a doufal, že se dozvím více informací.

Další slova přišla z druhé strany.

„Blbost, nemají bomby ani nic, čím by nás mohli setřelit."

„Neměli, před pár lety," opravil ho někdo jiný, „i oni se v týhle oblasti vyvíjí."

„Kamenolomy," odmlčel jsem se tak potichu, že to slyšel pouze Dexter. „Před třemi lety otevřeli první kamenolom na severu. Používali tam trhaviny," dodal jsem.

Otázkou bylo, proč by zrovna v téhle chvíli – v noci – používali traviny, když byl kamenolom takřka dvě stě kilometrů daleko.

Hunter přeci nebyl natolik hloupý, aby trhaviny použil v obytné oblasti, kde by ohrozil lidi... Snad.

Další rána, vrtulník sebou trhnul opět vpravo, narazil jsem hlavou do opěradla a žaludek se mi opět zvedl až do krku. Ještě dlouho poté jsem měl na jazyku žaludeční šťávy.

A pak jsme změnili směr. Cítil jsem to, náš směr se stočil vpravo od výbuchů. V řídící kabině započal zmatek, muž po Joshuově boku něco křičel do vysílačky a zároveň křičel na piloty a ukazoval směrem vpravo.

„A jsme v prdeli," zamumlal Dexter, který bledl v obličeji.

A najednou nastala další změna směru. Cítil jsem, že klesáme... Přistávali jsme. Znamenalo to, že jsme už poblíž sídla? Ale co ty výbuchy?

Celý rok jsem nic nechápal, absolutně nic, přišel jsem si neuvěřitelně hloupě, ale ten den byl ze všech nejhorší. Přišlo mi, že neznám vlastní jméno, matku, otce, bratra. Nevěděl jsem, kde jsem, nevěděl jsem, zda přežiju, zda přežijí ostatní. Byla to děsivá změť těch nejhorších pocitů, která mohla existovat.

Dosednutí na zem trvalo necelé tři minuty. Mezitím už poručík – muž, který předtím mluvil s Joshuou a dal rozkaz k přistání – burcoval všechny vojáky, aby byli připraveni.

Všichni se začali zvedat, řadili se do cvičené formace, v rukou drželi zbraně podobné útočným puškám s tím rozdílem, že zásobník nebyl naplněn radiční municí, ale kapslím s drobnými jehličkami, které měli za úkol zabodnout se do těla člověka a vytvořit výboj, který člověka znehybní, případně uvede do bezvědomí, ale nezabije. Pravděpodobnost, že by člověk po zásahu tou kapslí zemřel, byla jedna ku tisíci. Podle mého velká pravděpodobnost, podle jiných zemře maximálně deset lidí, když budou přehánět a střílet naprosto do všech, což neplánovali.

Dexter zmizel někde uprostřed vřavy připravených vojáků, i když mezi nimi vyčníval svou výškou.

Netušil jsem, co mám dělat, stále jsem seděl, klepal se a těkal pohledem po všech. Z nevědomosti mě zachránil Joshua, který mě chytil za límec uniformy, vytáhl mě na nohy a protáhl se se mnou do samého středu vřavy se slovy: „ochrání nás."

Do ruky mi vtiskl o dost menší zbraň, než měli vojáci. Byla těžší, ještě těžší než ta, se kterou jsem trénoval v Santicu.

„Nestřílej do nikoho, pokud nepůjde o krajní nouzi," upozornil mě, když si v dlani upravoval vlastní zbraň. Po čele mu stékal pot, nepravidělně dýchal a lehce se mu třásly nohy.

Já se na rozdíl od něho třásl úplně celý.

„Jsou tam pravé náboje, že jo?" zeptal jsem se tiše.

Ale slyšel mě, přikývl.

Udělalo se mi rázem špatně. Držel jsem v ruce totiž něco, co mohlo člověka zabít. A pokud mě svět a život nenávidí... Budu nucen po někom vystřelit.

„Co znamenaly ty výbuchy?" zeptal jsem se ještě Joshuy, když už si přestal přendavat zbraň z ruky do ruky.

„Malé výbušné rakety, dostatečné na zničení něčeho obrovskýho, jako je tohle," zamumlal.

Zase jsem ucítil v krku žaludeční šťávy.

„Zničili dva," dodal.

„Proto jsme se odklonili od kurzu?" zeptal jsem se. Neměl jsem odvahu na přemýšlení, zda to nebyly ty stroje, kde byl John... prostě jsem neměl. Snažil jsem se s dětskou naivitou věřit, že tam zkrátka nebyl.

„Jo... Půjdeme pěšky," odmlčel se přesně ve chvíli, když jsem ucítil, že jsme dosedli na zem.

Trvalo necelých pět sekund, než se odklopil poklop směrem k zemi a první vojáci vyběhli ven zkontrolovat terén.

Čekal jsem, že mě osvítí lampy, ale nic nepřišlo.

Černočerná tma a jediné světlo pramenilo z baterek na útočných puškách.

Dav mě donutil vyjít ven a postavit se na zem. Neuvěřitelně jsem se bál, nemohl jsem dělat větší kroky.

Myslel jsem si, že dopadnu nohama do trávy nebo tak, ale pocítil jsem pod nohama beton.

Rozhlédl jsem se a takřka omdlel.

Náš kurz se totiž změnil krapet více, než jsem očekával.

Přistáli jsme na náměstí v Hlavním městě.

A museli jsme doběhnout přibližně kilometr od naší momentální pozice k sídlu, které se jako jediné tyčilo osvětlené nad černými ulicemi.

Ticho mě ničilo.

Jediný zvuk vydávaly naše klapající boty a občasné rozkazy poručíka.

Ale nikde žádný člověk. Rozhlížel jsem se po domech, díval jsem se do oken, ale závěsy byly zatažené. Přišlo mi, že jsem ve městě duchů, ale jeden pohyb v přízemním bytě mě vyvedl z omylu.

Bylo to jenom sekundové, ale zahlédl jsem ženu, která se okamžitě přikrčila, aby nebyla za oknem vidět.

„Myslí si... že jsme ta monstra... o kterým jim rodiče dříve vyprávěli... Hunter je přesvědčil... že zavření... budou v bezpečí," hekal Joshua mezi rychlým pochodem do mírného kopce.

A pak rána. Muž přede mnou padl k zemi a s křikem se držel za levou nohu. Zakopl jsem o něho, svalil se vedle a všiml si, jak se jeho oblečení barví krví.

V tu chvíli už ostatní vojáci začali střílet. Čtyři heknutí, čtyři strážci pořádku se na rohu ulice svezli v bezvědomí k zemi.

„Zdravotník!" zakřičel poručík.

Z už dříve dokonalého uskupení vyběhl muž s rudým křížem na paži, odstrčil mě a vrhnul se k raněnému.

Poručík podal příkaz do vysílačky, požadoval posily směrem k sídlu a nabádal k ostražitosti a k nám poručil změnit uskupení.

Joshua mě zase zvedl za límec, opět mě dotáhl do středu nové vřavy a promluvil až ve chvíli, kdy jsme se vydali znovu na pochod.

Opustilo nás dohromady pět lidí. Raněný, zdravotník, muž, který měl ty dva střežit při cestě zpět a dva muži, kteří měli za úkol odzbrojit strážce v bezvědomí a svázat je.

„Netvař se tak... zničeně... dneska... uvidíš... horší věci," hekal, jeho fyzička se od minulého roku neskutečně zhoršila. Mohlo za to to, že měl jedovou kapsli v srdci?