Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola jedenáctá: Samota versus osamění

„Řekl něco o Averym? Nebo o našich rodinách? Cokoli...?" zeptal jsem se tiše Joshuy.

„Nemluví o něm. Jako kdyby neexistoval. Jenom mi posílá záznamy poprav a občas řekne, že čeká na náš tah, že ho už nebaví hrát hru pro dva sám. Jenom mě provokuje, nic víc," zakroutil hlavou. Na talíři převaloval sem a tam zbytky masa. Už dlouho nejedl, jenom se ve všem hrabal, jako by se mrtvé krůtě snažil za něco pomstít.

„Myslíš, že..." Chtěl jsem se opatrně zeptat, zda si Joshua myslí, že je Avery mrtvý, ale přerušil mě.

„Je mrtvý. Tečka."

Zachvěly se mi rty. Řekl to tak přesvědčivě. Jako by tomu i on sám věřil. Nechápal jsem a nechtěl jsem pochopit, jak člověk dokáže tak klidně pronést, že jeho otec je mrtvý. Bez citu, stezku, lítosti nebo smutku. V hlavě mi zazněla otázka, zda se vážně bavím s člověkem nebo něčím, co pouze zdaleka člověka připomíná.

Po kratší úvaze jsem došel k závěru, že Joshua Hunter – minimálně teď – člověkem není.

Hlavu jsem natočil do strany. Chtěl jsem znát odpověď na to, zda je má rodina naživu nebo je už dávno popravená za mé a Johnovo zrádcovství. Chtěl jsem zjistit, zda ostatní mají rodiny, za které bojují, nebo zda hrází hrách proti zdi.

„A co naše rodiny? Jsou naživu nebo se můžeme vzdát nadějí, že je někdy ještě uvidíme?" Hlas se mi tak neuvěřitelně třásl, když jsem tu otázku pokládal. Bál jsem se, že Joshua odpoví: ‚Vzdej to.'

Nevzdal jsem to půl roku, i když jsem měl už tak neuvěřitelně blízko k tomu, abych se otočil k Mortetasu zády a vytěsnil sedmnáct let vzpomínek na místo, které jsem nazýval domovem, na lidi, kteří mě milovali a které já sám miloval, na svého nejlepšího přítele, na lidi, kteří byli neuvěřitelně milí i přesto, v jakém světě žili.

Dělila mě pouze malá mezera od toho, abych na Mortetas zapomněl a vědomí, že už nemám rodinu by mezeru zcela smazala. A asi by to smazalo i můj život. Co by byl můj život s vědomím, že jsem vyvraždil svou rodinu? Pouze prachem a popelem ze zničených vzpomínek.

Joshua se na mě díval tím pohledem, kterým se díval na všechny. Nic nevypovídající, bez kapky citu, pochopení, lítosti a citu. „Kdybys byl prezidentem Mortetasu, co bys udělal? Zabil by si pár lidí, protože se jejich potomci provinili nebo bys je nechal žít, zpřísnil režim v celé zemi a otevřeně řekl, že za to můžou ti, co utekli a jejich rodiny?"

Polkl jsem. Nelíbilo se mi, kam to směřovalo.

„Oni žijí, ale prožívají neskutečné peklo. Od prezidenta Huntera a zbytku obyvatelstva. Lidé je musí nenávidět za to, že jsme jejich příbuznými. My můžeme za to, že nemají třeba co jíst, nemají peníze a nesmí si ani kýchnout bez kapesníku, protože to pro ně znamená kulku do hlavy. To je horší trest pro lidi, co za nic nemůžou. Kulka do hlavy by byla neskutečným milosrdenstvím."

Joshuova odpověď mě dostala ještě do horší nálady.

I když jsem prožil teprve jedny Vánoce, tak jsem věděl, že to jsou ty nejhorší v mém životě.

•••

V Mortetasu jsem měl odjakživa pokoj sám pro sebe. Měl jsem čtyři stěny a prostor mezi nimi patřil pouze mně, nikomu jinému. Nikdo ho nenarušoval, mohl jsem tam být sám a v rámci možností být i sám sebou.

Pak jsem se začal o pokoj dělit s Miltonem, zvykl jsem si na šustění papírků a chroupání všemožného jídla, nevadilo mi jeho neustálé převalování a tiché chrápání pokaždé, když měl rýmu, kterou měl poměrně často. Zvykl jsem si, že je Milton komunikativní člověk a chce si povídat.