Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola sedmá: Všechny druhy objetí

Světla nedalekého města zářily v chladné noci, i když muselo být už pozdě. Na tomto místě neplatilo pravidlo večerky, o půlnoci se nezhasla všechna světla kromě nemocnice, ale až ve chvíli, kdy vyšlo slunce a umělé osvětlení nebylo potřeba.

Znamenalo to, že mohu sedět na střeše do té doby, než umrznu, s vědomím, že tam někde v dálce jsou lidé v bezpečí, se svými blízkými a šťastný. A za mými zády, desítky nebo stovky kilometrů daleko jsou zase lidé svázání strachem, chudobou a hladem. A já se jim postavil zády tím, že jsem sledoval ty šťastné, kteří nebyli mou rodinou, přáteli a neznal jsem jejich jména. Bylo to ode mě fér?

Ne.

Ale fér nebylo vůbec nic. Nebylo fér, že Mortetas mohlo opustit pouze jedenáct lidí. Nebylo fér, že musel profesor Silver s panem Mosbym zemřít. Nebylo fér, že musel Avery za nás všechny pykat. Nic nebylo fér.

Prsty jsem měl ztuhlé zimou, třásl jsem se a prsty na nohou jsem už ani necítil. Nedonutilo mě to však zvednout se a jít se schovat, nevěděl jsem totiž, kdo nebo co mě dole čeká. Raději jsem byl tam nahoře sám a užíval si to, ač jsem tušil, že má radost nebude trvat dlouho. A trvalo to možná ještě tak deset minut, než se ticho prolomilo skřípáním starých dveří, kterými jsem se dostal na střechu. Bylo těžké je otevřít i normálně, natož ve chvíli, kdy byly namrzlé a před nimi se válela vrstva sněhu. Přesto se to však povedlo vysoké postavě ve vojenské bundě. Ramenem narazil do dveří, čímž vytvořil mezeru natolik širokou, aby se dveřmi mohl protáhnout.

Možná jsem měl být překvapený, že se někdo v noci hrne na střechu, ale před několika měsíci jsem to byl já, kdo vyrušil člověka ze samoty. Teď to akorát padlo na mě.

John si promasírovával rukou rameno, kterým narazil do dveří. Zdál se dost unavený, oči přizavřené a rozcuchané vlasy. Něco mi napovídalo, že byl vytažený nedobrovolně z postele.

„Co tu děláš? Jestli tě to zajímá, tak Milton tě už poměrně dlouho hledá." Jeho hlas však rozespalý nebyl. Spíše z něho šlo slyšet naštvání a úleva.

„Jak víš, že jsem tady?" otázal jsem se.

To ho donutilo lehce se zasmát. „Každej tu někdy hledal útočiště... Já, Avery, Joshua, Axel, Oliver s Deanem a i Miamori... Není to tady tajný. Je to jediné místo, kde člověk může dohlédnout ke spáleništi okolo Mortetasu." Přitom prstem poukázal na místo, kde jsem i polohu odhadoval. Jenom jsem si ve tmě nikdy onoho spáleniště nevšiml, protože jsem ho nehledal.

Přistoupil s povzdechem blíže, usadil se na vysoký obrubník, který měl zamezit pádu, a ruce si zapřel o stehna.

„Co tě dohnalo jít sem?" položil mi otázku, i když jeho zrak se upínal ke spáleništi.

Nohy mi visely přes okraj, mohl jsem tak vidět tři patra pod sebe a myslet na zlé věci. Nebo odpovídat Johnovi. „Stesk a... Naděje. Tady to bylo jedno z posledních míst, kde jsem mluvil s Averym, aniž by ke mně cítil nenávist. Myslel jsem, že by tomu mohlo být znova, ale... Ne." Stýskalo se mi po muži v modrém kabátu. Strašně moc se mi stýskalo, i když jsem ho moc neznal. Tolik mi pomohl, tolik pomohl Johnovi a Axelovi, že jsem mu to nikdy nemohl oplatit.

Mlčel. Neodpovídal. Čekal jsem od něho nějakou poučku, ale místo toho přišel rozkaz. Nejdříve se však postavil kousek ode mě, až poté řekl: „Vstaň."

Mlčky jsem tomu tak udělal, postavil se proti svému bratrovi a snažil se mu dívat do očí. Ale brzy jsem zrak sklopil k jeho botám.

„Vyrostl jsi," byla jeho první slova. A byla to pravda. V Mortetasu jsem byl Johnovi tak nad prsa, teď jsem už sahal k jeho krku.