Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola čtvrtá: Zatajování pravdy

Nalezl jsem v Joshuově deníku zápis ze dne, kdy jsme dorazili za zeď. Nepamatuji si, co se v tom dni dělo, jelikož jsem byl v bezvědomí kvůli ráně do hlavy, ale Joshua mi tím zápiskem alespoň trochu objasnil, co se toho dne dělo.

12. května 2021, 284 dní do mé smrti

Když jsem poprvé utekl, tak jsem byl pěšákem. Řídil jsem se pokyny, které mi dalo Santico a bál jsem se cokoli namítnout. A uspěl jsem. Byl jsem to jenom já. Sám jsem utekl, sám jsem se vrátil. Později se sice na můj útěk přišlo, ale zvládl jsem to.

Když jsem utekl podruhé, tak se mnou byl Avery. Tentokrát jsem vedl já, jelikož já věděl, co mám dělat. Na krku jsem měl dva životy a oba dva jsem dokázal dostat tam i zpátky.

A tentokrát jsem měl na krku lidí rovnou jedenáct. A z toho jsem tři ani trochu neznal. Byl jsem nucen nechat v Mortetasu dva muže, kteří se rozhodli obětovat pro děcko, které o tom všem vědělo málo a pro puberťáka, co nevěděl vůbec nic a navíc byl odsouzen k smrti. Abych zachránil dva kluky, tak jsem tam musel nechat svého strýce... Který ani netuší, že mi strýcem je. Musel jsem tam nechat muže, kterého jsem znal více jak půlku svého života. Protrpěl si toho moc a měl trpět nadále... Pro dvě děti. Je to spravedlivé? Zatímco oni prožili své dlouhé životy ve strachu a musí v tom pokračovat, tak dva, co nevěděli nic o světě za zdí, měli dovoleno, aby utekli...

Kdybych mohl, tak ty dva kluky za Luciana a Mosbyho vyměním. Ihned.

Slíbil jsem kapitánovi, že přivedu se sebou deset lidí, kterým ukážu svět. Ale selhal jsem. George je mrtvý, ten jeden kluk leží s rozseknutou hlavou (proč ho sakra Avery zachránil? Řekl jsem, že kdo to nezvládne, tak nemá právo žít... A přesto je ten kluk mezi námi), druhý kluk – bratr toho v bezvědomí – je zase zmlácenej víc, než jsem byl já od otce za celý život. Ostatní jsou vyděšení a já? Já jenom vím, že Lucian a Mosby nebudou dlouho žít. Možná už nebude nikdo dlouho žít... Otec je schopen všeho.

Moc dobře jsem věděl, že Joshua z mé přítomnosti tady nebyl nadšený. Ale dle toho mi nemohl přijít ani na jméno. A Axelovi také ne, protože ten nahradil místo Luciana Silvera. Mého profesora. Který byl již mrtvý. Joshua měl pravdu, že už dlouho nebude žít.

Stýskalo se mi po tom muži. I po panu Mosbym. Oba dva obětovali své životy pro dva kluky, co jim byli prakticky cizí... Ale přesto to udělali. A proto již nejsou mezi živými. Otázkou však nebylo, kolik lidí kvůli prezidentu Hunterovi zemřelo, ale kolik jich ještě zemře.

Protože se pomalu chýlilo k večeři, schoval jsem Joshuův deník pod polštář a šel se najíst. Přitom jsem se však neustále rozhlížel kolem sebe, hledal jsem Joshuu a doufal, že ještě nezjistil, že mu něco chybí. Asi bych totiž nepřežil, kdyby to zjistil. To mě však přivedlo na myšlenku, jak Joshuovi vrátím deník, aniž by to zjistil. Pokud za ním upřímně přijdu, že jsem ho našel mezi knihami, tak mě zabije, pomyslel jsem si. Nemohl jsem mu ho ani nijak podstrčit, protože by mu to došlo. Deník musel mít v posteli mezi knihami, takže si nevšimnul, že mi ho podstrčil... Ale... Jaká možnost mi tedy zbývala? Žádná.

Po vkročení do jídelny mě však Joshua ignoroval. Seděl u vyvýšeného stolu vedle generála Reeda a klidně s ním mluvil... Už jenom fakt, že mluvil klidně, bylo docela dost zvláštní.

Pár vteřin jsem visel pohledem na Joshuovi, ale poté, co do mě jemně vrazil nějaký voják, jsem pochopil, že ve dveřích překážím a šel jsem si pro večeři. Neodvážil jsem se však zrak otočit na více jak pět vteřin, stále jsem těkal sem a tam, doufal, že Joshua na nic nepřišel, ale i doufal, že se zvedne, nebude dělat v jídelně hluk a v klidu mě požádá, abych mu jeho deník vrátil. Ale neudělal nic. Pouze mluvil s generálem Reedem a občas i s kapitánem Newmanem.