Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola sedmnáctá: Noc

Trvalo mi dva dny, než jsem zcela pochopil plán. Nevím, zda to bylo tím, že jsem prostě hloupý nebo tím, že to všichni vysvětlovali úplně složitě, ale nakonec jsem vše pochopil. Neuvěřitelně jsem se bál jeho realizace, protože jsem si myslel, že to nevyjde. Ve všem jsem viděl jenom to špatné, viděl jsem, co se může pokazit, kde co já můžu pokazit. Chvíli jsem chtěl kapitána Newmana poprosit o to, aby mě nakonec nechal v Santicu, ale strach mi to nedovoloval. Udělal jsem tolik pro to, abych mohl jet a chtěl jsem se vzdát? Hloupý Benjamin!

Bylo třicátého ledna. Po více jak týdnu jsem ležel sám ve své vlastní posteli a nechal Mai o patro níže samotnou. Ani nevím proč, ale necítil jsem se na to, abych byl s ní. Asi to bylo kvůli tomu, že jsem nechtěl, aby mě viděla vystrašeného. I když mě tak vídávala stále, tentokrát můj strach vyšplhal ještě o něco více a byl neskutečný. Navíc jsem se tolik třásl, že by se mnou beztak v jedné posteli nevydržela.

Využil jsem volného večera a po dlouhé době si zase promluvil s Miltonem. Jak se ukázalo, i on měl strach. Všichni podle něho měli strach, až na Dextera. Protože Dextera se strach bojí, takže je nemožný, aby on sám měl strach. Alespoň tak mi to Milton vysvětlil.

„Co když někdo zemře?" zeptal jsem se ho.

„Určitě někdo zemře, Bene," ujistil mě. I když jsem to nechtěl.

„Takže tohle může být teoreticky moje poslední noc na tomhle světě?" zeptal jsem se s hlasitým polknutím.

„Jo," odsouhlasil. V jeho hlase byla slyšet únava, i když nebyla ani půlnoc.

„A-," chtěl jsem pokračovat.

„Bene, vyspi se. Zítra navečer to vypukne a na spánek už čas nebude," zahuhlal do polštáře.

Zmlkl jsem a ponořil se raději do svých myšlenek.

Převrátil jsem se na bok zády k Miltonovi, obejmul pevně deku a díval se naposledy na tu bílou zeď. Jenom občas jsem se podíval na hodiny, abych kontroloval, kdy přijde půlnoc.

Pět minut.

Čtyři.

Tři.

Dva.

Jedna.

Půlnoc.

Třicátého prvního ledna. Za dvacet dva dní začne Joshua Hunter umírat. Bolestivě? Asi ano. Za méně než dvacet čtyři hodin budu zpět v Mortetasu a v ruce budu držet zbraň. Uvidím mrtvé... možná sám zemřu.

Takové myšlenky se mi honily hlavou. Pouze smrt, nic víc. Nic jiného jsem před očima neměl.

Vlastně ano. Viděl jsem i ty mrtvé.

Profesora Silvera... Pana Mosbyho... George... Rexe...

Cítil jsem se kvůli nim špatně, zvedal se mi z toho žaludek, zvracel bych, kdybych poslední dva dny alespoň něco snědl. Nebyl jsem schopný přimět se něco sníst, hladověl jsem, cítil jsem se slabý a přitom jsem potřeboval sílu jako nikdy jindy. Potřeboval jsem sílu, abych byl odhodlaný přežít.

Spánek nepřicházel ani po hodinách snažení. Cítil jsem se neskutečně unavený, strhaný, prodal bych duši za pár hodin kvalitního spánku. Jestli to byla má poslední noc, chtěl jsem se alespoň na chvíli vyspat, nechtěl jsem zemřít unavený... Nebo hůř, zemřít, protože jsem byl unavený.

Vstal jsem, zamotala se mi hlava, na krátko se zatmělo před očima. Bylo mi, jako by mě někdo uhodil do nosu, taková dutá bolest, která se mi odrážela po celé hlavě a nebylo možné se jí zbavit ani po mnoha minutách klidného sezení v posteli a čekání.

Nakonec jsem vstal, věděl jsem, že spánek nepřijde. Nazul jsem si boty a chtěl si i přes pyžamo přehodit mikinu, ale nemohl jsem ji najít. Prolezl jsem celý pokoj a našel převážně jenom Miltonovo oblečení a také dárek od kapitána Newmana.

„Zejtra si ji obléknu," zašeptal jsem si, když jsem ji bral do rozechvělých rukou.

Položil jsem ji zpět na místo, kde jsem ji našel... Tedy na zemi vedle Miltonova oblečení. V pokoji nějak nebylo místo, abychom mohli dát své oblečení na skříně, která byla z části zničená – A Milton to odmítal nahlásit, jelikož ji sám zničil - a tu druhou půlku skříně už zabíralo jiné oblečení. Soužití s Miltonem vážně nebylo nic moc... Byl nepořádný, stejně jako jeho starší bratr, i když ten byl prý dvakrát tak horší, o čemž jsem se už přesvědčil i v Joshuově pokoji.

Mikinu jsem nakonec nalezl, byla přehozená v koupelně přes umyvadlo, takže měla jeden rukáv lehce vlhký, ale to mi bylo jedno. Přetáhl jsem si ji přes halvu, schoval dlaně v rukávech a šel jsem dělat to, co jsem dělal vždycky, když jsem nemohl spát – šel jsem se projít po základně.

Tentokrát bylo okolí mnohem klidnější než kdy dřív. Jako kdyby v celé základně nebyl nikdo jiný než já. Bylo to děsivé a svým způsobem i smutné. Tak velký prostor a přesto tam nebyl nikdo, kdo by nemohl spát jako já. Jako by pro všechny zdejší byl následující den prostě dalším dnem, který se nelišil od těch předchozích.

Poslední měsíce, když jsem nemohl spát, vždy jsem šel na střechu, protože se mi to tam zdálo klidné. Až na případy, kdy jsem tam někoho potkal, což bývalo tak jednou do dvou měsíců. Naposledy jsem tam potkal Johna na své narozeniny a to bylo v prosinci. Teď byl konec ledna, vzduch byl ledový, noc bezměsíčná a na nebi byla pouze jediná hvězda, která zářila nad městem. Mortetas byl... Tmavý.

„Ani netuší, co je čeká," povzdechl jsem si a obejmul se vlastními pažemi, jelikož mi byla zima.

Přišlo mi to všechno neskutečně nefér. Já se mohl trápit nad tím, co bude zítra a ti, co žijí v Mortetasu, netuší nic. Oni se pouze bojí toho, kdo bude popraven jako další.

Tentokrát jsem na střeše moc dlouho nebyl, jenom tak dlouho, abych si řekl tu jednu větu. Pak jsem se odebral zpátky do základny.

Tentokrát tam už tolik mrtvo nebylo. Potkal jsem dva vojáky, co se plazili z noční služby u brány. Pod očima měli podobné unavené kruhy jako jsem měl já. Jejich příchod na základnu mi napověděl, že už je ráno, že jsem probděl celou noc a že už nemá jakýkoli smysl jít spát, když bych musel za necelé dvě hodiny zase vstávat.

„Dobré ráno," popřál jsem jim tedy, když jsem kolem nich procházel, ač jsem na něm neshledal nic dobrého.