Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola dvacátá první: Tři tváře

Napadla mě jedna otázka.

Jak jsem mohl být tak hloupý?

Jak jsem si mohl myslet, že Julian Hunter a Joshua Hunter mají cokoli společného kromě příjmení a počátečního písmene křestního jména? Jak jsem mohl věřit tomu, že jeden je větší monstrum než ten druhý? Jak jsem v nich mohl vidět otce a syna? Jak jenom mohli ostatní vidět otce a syna v těchto dvou mužích?

Neměli nic společného. Obličej prezidenta Huntera byl čtvercový, šedý, pohublý s ledově modrýma očima a tenkými bledými rty. Už ani neměl na hlavě mnoho vlasů, blonďaté rovné vlasy, které měl vždy vyčesané z čela na temeno už neměly mnoho barvy, pouze šedou s občasným zlatavým pramínkem.

Joshua byl oproti tomu muži dobře stavěný a živený mladý muž. Světlý obličej bez náznaku jediné vrásky od úsměvu nebo mračení nebo jakékoli další nerovnosti s výraznými lícními kostmi, hypnotizující modročerné oči s příměsí magnetové a fialové barvy. Dříve česané havraní vlasy už neměl tak učesané, ale tak správně rozcuchané a fialové rty zkřivené do nenávisti dokonale vystihovali vzájemnou nenávist těchto dvou mužů.

Prezident Huner byl neuvěřitelně klidný

Joshua Hunter bublal vztekem.

„Víš, jakou věc jsem na tobě nenáviděl?" zeptal se Julian Hunter Joshuy, který už nestál mezi dveřmi, ale pouhé dva metry od masivního stolu, za kterým stále stál prezident.

Dohromady třicet zbraní mířilo na jednoho muže, ale tomu to bylo jedno, ten si pouze podpíral bradu o dlaně, sledoval svého nevlastního syna a čekal na odpověď.

„Mé bijící srdce? Fakt, že jsem dýchal? Mám hádat dál?" zeptal se Joshua s mlasknutím.

Nikdo jiný neměl mluvit, tohle bylo už jenom na Joshuovi. Na nikom jiném.

„Vždy mi na tobě vadilo, že jsi nikdy nechodil včas. Bohužel ani pozdě, vždy jsi byl všude dříve, než bylo vhodné."

„Rád jsem hodnotil situace, než přišli ostatní," namítl na to Joshua klidně.

„Ano, já vím. Ale stejně jsem tě očekával později, řekněme, že takového čtrnáctého, sedmnáctého, rozhodně ne druhého února. To je i pod tvou úroveň, Joshuo," usmál se zlehka Julian Hunter na jeden koutek.

„Tohle jsem pochytil z tvojí výchovy, ale už sklapni. Kde jsou?" zavrčel na něho Joshua.

„Kde jsou kdo?" zeptal se prezident Hunter nevinně.

Nervózně jsem udělal krok dozadu a šlápl opět někomu na nohu. Opatrně jsem se podíval přes rameno, čekal jsem, že opět uvidím jeden z Dexterových nenávistných pohledů, ale všiml jsem si pouze soustředěného výrazu svého bratra, který na chvíli uhnul pohledem od prezidenta, usmál se na mě a naznačil rty nějaká slova, která jsem nepochytil.

„Máma, Avery, Ryan. Pusť je, hra skončila, prohrál si, chápeš? Vrať mi je, za nic nemůžou," spustil Joshua už přísnějším hlasem, který však donutil prezidenta pouze pohrdavě odfrknout.

„Všichni jsou tam, kde by měli být. Zrádcovský krysy ve vězení, Ryan ve svém pokoji. Najdi si je, moc dobře víš, kde se ti místnosti nachází," zasmál se tiše a zakroutil hlavou.

„Než však začneš jednat, Joshuo, napadlo tě, co bude potom? Jak budou hloupí lidé reagovat na to, že jsi je zradil? Žes nechal zabít muže, který je chránil? Který jim dal práci? Lásku? Domovy? Nebo snad skutečně věříš, že lidé začnou věřit cizincům? Ač většina z nich mluví stejnou řečí, nebudou jim rozumět. Jejich zvykům, návykům, pohybům, schopnostem, jejich životům. Odsoudil si svým návratem miliony lidí k tomu, aby bloudili po cizím světě bez cíle, jsi na sebe pyšný?" zeptal se prezident Hunter.