Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola druhá: Ochrana milovaných

„Odjíždíš?" zajímal jsem.

„Jo," pokynul Oliver, který seděl u jídelního stolu.

„Kam?" vyzvídal jsem dál.

„Někam na jih, k moři. Rita mi řekla, že je to tradice, že novomanželé po svatbě odjedou na líbánky... Tak se tomu říká," snažil se mi vysvětlit, ale očividně tomu ani on moc nerozuměl.

„K moři?" rozzářil jsem se. Slyšel jsem o něm, chtěl jsem ho vidět, ale nemohl jsem opustit Santico. A poblíž Santica bylo pouze jezero.

„Ano," usmál se a vstal ze židle. Přicházela totiž Rita, na kterou se čekalo.

„A nebude tam zima?" zeptal se po chvilce Dean. Popíjel horký čaj, což bylo v tom počasí příhodné.

„Čím víc je člověk k rovníku – který je od nás na jih –, tím větší je tam teplo. I v zimě," usmála se Rita, která objala svého nového manžela.

„Proto se na jihu Mortetasu daří vinné révě, i když na severu se moc pěstovat nejde," poznamenal jsem si tiše. Musel jsem si ten fakt spojit s něčím, co už vím.

„Přesně tak," přikývla Rita. Podruhé v životě jsem ji neviděl v doktorském úboru. Tentokrát na sobě měla prosté džíny s péřovou bundou. Očividně již byla připravená k odjezdu. A Oliver také vypadal připraveně.

„Kdy se vrátíte?" zeptal jsem se ještě.

„Za dva týdny," odpověděli jednohlasně.

„Pošlete pohled!" přikázal ještě Dean s výhružným poukázáním na Olivera, který se tomu jen zasmál a odpřisáhl, že nějaký ten pohled pošle.

•••

„Prosím?" nechápal. Hrbil jedno platinové obočí, upíral na mě modrý zrak a snad chtěl, abych svá slova odvolal a odešel.

„Chtěl bych bojovat, kapitáne. Jako ostatní. Nechci... Nechci zůstat sedět zde, až se vy budete pokoušet dobít Mortetas a zajmout prezidenta Huntera," vysvětlil jsem mu zkráceně podruhé.

„Benjamine, chápeš, o co mě tu žádáš?" zeptal se s důrazem na každé slovo. Připadalo mi, že kapitán se tomu chtěl zasmát, že to byl vtip, ale musel z mé tváře vyčíst to, že to myslím vážně. Smrtelně vážně.

„Ano, kapitáne."

„Žádáš mě o to, aby ses vydal na smrt. Chápeš?" Chápal jsem.

„Tím pádem je mi potěšení, že ti toto nemohu povolit," vydechl úlevně a zapřel se o svou židli.

„Cože?" vyhrknul jsem. Udělal jsem krok blíže k jeho stolu a zapřel se o něho rukama. „Proč nemohu?" nechápal jsem.

„Nejsi plnoletý, Benjamine. A tato země má jasná pravidla, že do armády můžeš nastoupit až po plnoletosti."

„Ale John a Axel," namítal jsem.

„John a Axel, jak víš, už svoje osmnácté narozeniny oslavili, i když nedávno. Ty budeš na konci roku teprve oslavovat své sedmnácté. Promiň mi, ale nemohu tě přijmout do armády."

„Mai je stejně stará jako já," namítal jsem i nadále.

„Mai spadá pod pravidla Jižního Sibyleightu. Tam je plnoletost určena od šestnácti let a tato pravomoc se stahuje na ni i zde."

„Ale kapitáne!" zakřičel jsem už. Kapitán na mě však přišel se stejným kalibrem.

„Řekl jsem ne! A teď odejdi."

Bylo to snad poprvé, co jsem byl na kapitána naštvaný. Chtěl jsem bojovat, ale on mi to nedovolil. Neměl by naopak být rád za každého vojáka, který se mu přihlásí? Sice se počítalo s tím, že Mortetas vojsko nemá a tudíž nebude mít šanci bránit se, ale přesto... Chtěl jsem být mezi těmi, co zachrání Mortetas. Chtěl jsem zachránit mou matku a sestru ze spárů prezidenta Huntera.

Nedošel jsem však daleko od kapitánovi kanceláře. Zastavil jsem se, zatnul pěsti a zuby. Já musel. Cítil jsem, že je to moje povinnost. Věděl jsem, kdo všechno se bude útoku účastnit. Můj bratr, jeho přítel, Shawn, Dexter, Milton, Joshua... A Mai. Bylo to moc lidé, které jsem nemohl nechat odjet samotné. Musel jsem být s nimi.

Šel jsem zpět do kapitánovi kanceláře, zaklepal jsem jen nepatrně a bez vyzvání otevřel dveře.

„Mé slovo platí," řekl, aniž by zvedl zrak od papírů.

„Když zde váš byl váš nejstarší syn, Simon, tak jste řekl, že ve válce bojují i mladší. A přitom jste ukázal na mě. Neprosím vás o to, abych byl vojákem, chci pouze, abych mohl ochránit svou rodinu a přátele. Ze svého pokoje je neochráním."

„Ale oni ochrání tebe," namítl.

„Ale to já nechci."

„Benjamine," oslovil mě s vážností v hlase. Pomalu se zvedl ze svého křesla a přešel k oknu, které mu umožňovalo výhled na bílé střechy hangárů. „Pokud si vzpomínám, tak jsem mému synovi řekl, že se o své děti dokáži postarat. Ale já vlastně ani nemohu. Jsou dospělí, mají vlastní hlavu, ale ty chtě nechtě spadáš pod má křídla a musím tě chránit. Víš, co je to válka? Lidé tam umírají, ztrácejí své přátele, milované anebo také svůj vlastní život. Je to věc, které tě nechci vystavit. Pochop mě prosím, ty, John, Axel, Oliver, Dean, Shawn, Miamori, Daniel, Avery a Joshua jste jako moje vlastní rodina. A rodinu musíme chránit. Kdyby záleželo na mě, tak bych nepustil ani jednoho z vás. Bojoval bych sám, vyhrál bych pro vás, ale nemohu. Nikdy jsem nevedl válku a nyní to je poprvé. Nesmírně se bojím neúspěchu a toho, že moji muži zemřou. Kdyby se tomu tak stalo, tak chci pouze jediné, aby mi někdo na světě ještě zůstal."

„Nikdo nezemře," ujistil jsem ho.

„Kde bereš tu jistotu?" zeptal se. Přestal přitom sledovat dění venku, místo toho upřel svůj zrak na mě.

„Cítím to."

„A co Joshua? Dáš mi i jistotu, že přežije? Že za rok se zasmějeme tomu, až bude Julian Hunter svržený a Mortetas svobodný? Můžeš mi slíbit, že někdy spatřím Joshuu šťastného? Můžeš mi slíbit, že 22. únor nebude den, kdy mu řeknu sbohem?" Snažil se, abych vycouval, abych nebyl vojákem, ale já jím nechtěl být. Já chtěl vážně jen bojovat. On mi to však nechtěl dovolit.

Kapitán mě zahnal do kouta. Joshuova smrt byla zkonstatována již od mnoha doktorů z celého Santica a i zahraničních zemí. Nebylo mu pomoci.

„Mohu vám dát jistotu, že Joshua nebude nikdy zapomenut," pokusil jsem se ještě obnovit své naděje.

„Ale já na něho nechci vzpomínat. Já chci, aby byl někým, kdo bude vždy stát po boku ostatních, aby jim pomohl. Chci, aby byl Joshua šťastný. Ne mrtvý."

Netuším, jak dlouho nás už poslouchal, ale mluvení o něm mu muselo vadit. Dvakrát vrazil pěstí do otevřených dveří, vkročil do kanceláře a nemilým tónem pověděl: „Tady máte ty schémata a informace." Přitom hodil na stůl štos papírů. Pár jich dokonce i spadlo na zem.

„Joshuo?" polkl suše kapitán, tím ho donutil zastavit, když už zase odcházel pryč.

„Nechte mě, kapitáne. Já zemřít chci. Lidi, jako jsem já, nemají důvod žít. Pochopte to."

Na to nedokázal říct nic už ani kapitán. Jen s pootevřenými rty sledoval, jak odchází pryč.

„Dovolím ti účastnit se války, pokud přiměješ Joshuu usmívat se v posledních měsících jeho života," zamumlal tiše.

„Dobře," přijal jsem.

Netušil jsem však, jak velké sousto jsem si ukousl.