Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola třináctá: Zabíjení

Probudil mě křik. Nebyl nijak dlouhý, pouhé vykřiknutí z leknutí. Pamatuji si, že mě dříve tento druh křiku budil ze spaní i v Mortetasu. Sophie měla strach z bouřek, nesnesla hromy, klepala se, než přišel blesk a celá atmosféra bouře jí naháněla hrůzu. Když v noci začala bouřka, probudila se, zakřičela a křičela do té doby, než za ní přišla máma.

Ale Sophie byla desítky kilometrů daleko. Tohle zakřičení přišlo z takové blízkosti, že bylo nemožné, aby mě neprobudilo.

Rozlepil jsem oči až ve chvíli, kdy Mai už seděla. Nohy měla svěšené z postele, hrbila se a v dlaních mačkala lem kalhot od pyžama. I když se snažila být co nejtišší, slyšel jsem tichý vzlykot.

„Co se stalo?" zašeptal jsem otázku, když jsem si sám sedal. Okolní vzduch byl ledový, naskákala mi husí kůže, ale Mai měla na sobě kapičky potu. Určitě měla noční můru.

„Nic," šeptla ještě tišeji než já. Stále se klepala, položil jsem ji ruku jemně na rameno s nadějí, že se uklidní, ale nepřestala. Akorát sebou ošila.

„Něco ano. Zdálo se ti něco?"

„Jo, ale nestojí to za to. Pojďme... Pojďme raději spát," zavrtěla hlavou. Tělo měla napjaté, snažila se netřásl, ale nezvládala to.

Pokusila se lehnout si, ale zatlačil jsem na její záda, takže musela zůstat v sedě. Zopakoval jsem svou otázku s tou změnou, že jsem chtěl vědět, co se jí zdálo.

Mlčela. Neodpovídala.

„Prosím," šeptl jsem.

Stále mlčení. Seděla ke mně zády, jednou se ještě otřásla a nakonec i odpověděla: „Zdálo se mi o tobě. Před někým nebo něčím si utíkal. Kolem těla ti lítaly kulky, ale žádná tě nezasáhla."

„Jo... To se mi už jednou stalo," zasmál jsem se tiše. Nakonec jsem se zabil málem já sám svou nemotorností, kdyby mi Avery nepomohl.

„Pak ses zastavil, otočil a něco zakřičel, ale neslyšela jsem co. Zasáhla tě první, pak druhá a nakonec třetí kulka. Všechny do hrudníku. Padl si k zemi a než jsem k tobě doběhla... Byl si mrtvý."

Možná to bylo tím, že to byla jenom noční můra, ale moc mě to nezasáhlo. I mně se zdálo, že jsem zemřel stejnou smrtí, ale přesto jsem přežil. Když jednou, proč ne dvakrát? Více mě děsil onen fakt, že... To zastřelení je možné. Nemusel jsem být zastřelen já, ale kdokoli jiný.

„Byl to jen sen," hlesl jsem k ní. „Nevěř tomu. Sny se nevyplní... Bohužel, ani ty, které si přeješ." Musel jsem do toho vnést trochu pesimismu. Chtěl jsem být učitelem dějin a? Znal jsem jenom lži. Nemohl jsem učit.

„Ale tenhle je reálný. Ve válce se umírá. A kolik jich už zemřelo? Jeden z nás, dva, co měli utéct a další, o kterých nevíme. Kolik nás a vás ještě zemře?"

„To nevím. Ale začínám věřit, že jsem tak nějak... Nesmrtelný. Jenom Joshua měl už poměrně dost možností, kdy mě mohl zabít. Nevěřím tomu, že by mě mohla zabít nějaká kulka," vysvětlil jsem svou hypotézu. Více jsem však věřil více tomu, že musí za trest žít a ne žít, protože mám štěstí.

„A co když ne ty? Co když někdo jiný? Nechci vidět, jak jiní umírají, nechci slyšet jejich poslední slova. Raději bych zemřela sama, než to znova prožít."

To je něco, co nechcete slyšet. Bolí to. Když vidíte zdravého, mladého člověka, ke kterému něco cítíte a slyšíte tato slova. Připadá vám, že je to vaše vina, že by raději zemřel, než kohokoli ztratil.