Šedý chlapec se stává mužem [3]

Kapitola dvacátá: Sídlo

Město duchů. Nijak jinak se to místo nazvat nemohlo. Kráčeli jsme noční ulicí ve stálé formaci, všichni připraveni použít zbraně, ale po zbytek cesty o už nebylo nutné. Nikoho jsme nepotkali, nikdo se ani nedíval z okna, všude bylo zamčeno, zhasnuto a minimálně stažené závěsy. Co ti lidé dělali? Pochybuji, že někdo tu noc spal, museli tedy sedět v koutě a třeba i celé dny se strachovat chvíle, kdy podle nich barbaři vtrhnou do jejich domovů a zabíjí je.

Ale my jsme je nezabíjeli a ani jsme nebyli barbaři. Pouze jsme jim chtěli pomoci, protože několik z nás ještě před rokem žilo s nimi ve zcela stejných podmínkách. To ti lidé však nechápali.

„Krajní ulice města, pak už je jen jedna silnice k sídlu," zašeptal Joshua, když jsme procházeli přes křižovatku kolem menších bytů. Většina menších měst disponovala rodinnými domky v podobně zapadlých částech města, ale Hlavní město bylo poseto nízko poschoďovými domy, kde žili třeba i čtyři rodiny. To město se mi ani trochu nelíbilo. Mělo mnoho obyvatel, málo prostoru a praktický každý obyvatel měl výhled na domov na jednoho z největších tyranů.

Sídlo Hunterů bylo pobuřujícím majákem. Zatímco se město topilo ve tmě, většina světel v sídle byla rozsvícená a hluk, který se k nám i na ty stovky metrů docházel mi naháněl husí kůži.

„Oni bojují a my jdeme jako na procházku," šeptl Joshua nervózně.

Jakmile to dořekl, ozvala se rána. Bylo to daleko za sídlem, za kopcem, kam jsme nedohlédli, ale rudý oblak a následný štiplavý kouř napověděl, že to byl další výbuch.

Poručík nám poručil zpomalit. Nesměli jsme se tam dostat předtím, než bude místo bezpečné a neumožní se nám volný přístup až k Hunterovi.

„Jenom si s námi hraje," mumlal Joshua spíše pro sebe; uklidňoval se, „za sídlo jsme nikoho neposílali."

Náš pochod se podobal šnečímu tempu. Jednou jsem se otočil za městem, abych si všiml, že se začalo plnit. Za městem přistáli další jednotky, které měli za úkol obklíčit město, aby lidé neprchali a nešířili paniku, která se už beztak musela roznést po celém Mortetasu mnoho dní nebo dokonce i týdnů před naším příchodem.

Čím více jsme se blížili, tím hlasitější výstřely byly. Protože naše upravené zbraně nevydávaly takřka žádný hluk, muselo být každému jasné, že ty výstřely jsou ty, co berou životy. Ale čím blíže jsme byli, tím méně jich bylo. Bojeschopných strážců muselo ubývat, jak by také ne, když stáli proti přesile tisíců vojáků ze sousedních i dalekých států Mortetasu. Ty vojáky navíc vedl kapitán Newman a generál Reed. Neměli šanci proti těmto dvěma mužům.

„Stát!" poručil poručík a všichni naráz uposlechly. Jen já jsem nepozorností šlápl na nohu vojákovy přede mnou, za což jsem se mu omluvil, ale on nereagoval.

Joshua narušil formaci. Bez jakékoli výzvy vykročil z řady a samolibě se odebral k poručíkovi, který na něho vrhl jenom jeden přísný pohled, ale nechal ho být.

Rozmlouvali spolu necelé dvě minuty, poté oba dva zareagovali na šum vysílačky, Joshua se odebral zpět do řady po mém boku a ani nemukl. Díval se před sebe, v očích měl rozpoutanou bouři, kterou jsem už dlouho neviděl. Pevně svíral svou zbraň a čekal na povel.

A pak střílení ustalo. Jedna poslední rána a ticho.

Kolik tedy mohlo mí sídlo strážců? Něco málo přes sto? Více asi ne, protože ticho nastalo poměrně rychle.

Napadlo mě, co asi udělali s personálem, který se v sídle zdržoval, zda po nich také vystřelili nebo jak.

Neměl jsem však čas řešit to, rozkaz byl jasný – pochodem v chod.

Brána sídla se postupně zvětšovala. Za normálních okolností by po jejích stranách stál jeden strážce, ale tentokrát tomu tak nebylo. Skupina pěti vojáků stále podél otevřené brány, zbraně stále v rukou připraveny vystřelit na někoho, kdo by se ještě pokoušel bránit prezidenta Huntera.

„Podejte informace!" poručil poručík, když přikročil k bráně a vojáci mu zasalutovali.

„Sídlo padlo, pane. Civilisté byli vyvedeni ven, stejně tak i zranění a veškeří strážci Hunterů. V sídle zbývá pouze prezident Hunter se synem a vězni ve sklepení, ke kterým jsme se nemohli dostat, v této chvíli je to příliš nebezpečné, pane," odpověděl mu jede z vojáků.

Na sucho jsem polkl. Ani ne tak ze strachu jako spíše úlevou. Vlastně i strachem, když se zmínili vězni.

„Kde se nachází?" zeptal se poručík ještě.

„Ve své pracovně. Je střežena devátou četou, pane. Poloha Hunterova syna je nám zatím neznámá, celé levé křídlo je uzavřené a jediná možnost je otevřít ho z pracovny prezidenta Huntera."

Na to už poručík jenom přikývl a poručil naší četě, abychom se pohnuli a zároveň dvěma dalším vojákům, aby nás doprovodili do sídla.

Poprvé jsem vstoupil na pozemky Hunterů a zvedl se mi žaludek. Po rozlehlé před zahradě se na rychlo vybudovalo stanové městečko, kde se z velké části ošetřovali zranění vojáci. A bylo jich mnoho. A přes více než deset těl bylo přehozené i bílé plátno...

„Nedívej se na to, raději hleď dopředu," poradil mi Joshua a sám tak učinil. Díval se přímo před sebe na masité dveře z červeného dřeva, které byly otevřené a stáli u nich další vojáci.

„Dobře," hlesl jsem zesláble, stiskl pěsti a přidal do kroku, protože jsem trochu zaostával za ostatními.

Jak mi Joshua řekl, tak jsem učinil i nadále. Nerozhlížel jsem se, nedíval jsem se po obrovských obrazech, nevnímal jsem měkký koberec pod mýma nohama, ale jeden rudý flek na zdi ignorovat nešel. Krátce jsem se ohlédl po částečně zaschlé krvi, s přemáháním jsem se nepozvracel a raději šel dál. Nechtěl jsem vědět, jakého chudáka ta krev byla. Jen jsem doufal, že ta krev nebyla mé rodiny.

A po necelých třech minutách jsem se ujistil, že to jeho krev nebyla. Spatřil jsem ho.

Stál tam zpocený, lehce se třásl, jeho výraz byl přísný a upřený na bílé křídlové dveře před ním. Byli tam s ním i ostatní. Axel, Milton, Mai...

Nemohl jsem být sice s nimi v četě, ale byl jsem rád, že byli spolu, a že žili.

Chtěl jsem na ně promluvit, zaradovat se, ale nezmohl jsem se na nic jiného než na jeden krátký úsměv, který mi všichni čtyři oplatili. Poté uhnuli Joshuovi, který došel až ke dveřím. Vojáci z čety se shromáždili za ním, někteří si klekli, namířili své zbraně na dveře a byli připravení zahájit palbu, pokud by je zevnitř někdo začal ohrožovat.

Já neměl kam jít, připojil jsem se k četě svého bratra a ostatních a vyslechl si pár slov od svého bratra.

„Tuhle chvíli si budu navždycky pamatovat," šeptl.

Nikdo jiný nic neřekl.

Díval jsem se na Joshuu celou minutu, co se k tomu odhodlával. Schoval si zbraň za opasek, dlouze vydechl a upřel nepřátelský pohled na dveře.

Najednou vykročil, chytil kliky obou dveří, stiskl a vší silou dveře otevřel.

Bál jsem se střelby, ale nic nepřicházelo, ticho.

Poručík vykřikl rozkaz. Vojáci vběhli do pracovny, rozestavili se po krajích a nepřestávali mířit zbraně na muže, který samolibě seděl v koženém křesle.

Podpíral si bradu o dlaně, jeho pohled nenaznačoval žádnou emoci, hnědý oblek a upravené vlasy na první pohled značily pouhého muže, který věděl, jak se obléknout, pokud chce vzbuzovat respekt. Ale to, co všechny utvrdilo v tom, co je to za monstrum, byly jeho oči. Ledové, bezcitné oči, které se upíraly na jeho nemanželského syna, který nevlastního otce sledoval svýma očima s bouří.

„Vítej doma," řekl prezident Hunter klidně.

„Otče," odvětil na to Joshua.