Akademie pro zvláštně nadané

Tma

                    Tma byla první to co jsem viděla, ležela jsem na nějakém lůžku a podle toho jsem usoudila, že jsme přistáli. Už jsme v akademii? Jsem na koleji? Jsem ve svém pokoji? Asi muselo být pozdě, že... Náhle se něco přede mnou v té tmě hnulo bylo to rychlé. "Wrene? Jste to vy?" Nikdo se neozval, ale věděla jsem, že tu nejsem sama. "Kdo to je? Wrene není to vtipné." Něco mi z nohou stáhlo deku. Bylo to ledové. Něco jako lidská ruka. Ruka? Rychle jsem naslepo hledala noční stolek na, kterém by stála ta nějaká lampička. Prostěradlo pode mnou mě táhlo ke kraji postele. Sakra. "Kdo jste." Vyjekla jsem a konečně nahmatala vypínač lampičky. Světlo ozářilo pokoj, ale po záhadném nezvaném návštěvníkovi nebylo slechu ani vidu. Nikdo tu nebyl. Jen já a prázdná místnost plná černého starožitného nábytku. "Nejsem blázen. Nejsem blázen..." Opakovala jsem si dokola. Třeba to byl jen zlí sen, ale proč ta přikrývka leží na zemi? I kdybych jí skopla z postele, nebyla by tak daleko. Sebrala jsem odvahu a šla si pro ní přeci nejsem malé dítě, které se bojí stínů. Stála jsem skoro u ní, skláněla jsem se k ní. Hodlala jsem jí sebrat, ale náhle lampička na stole zhasla. Nastala znovu ta tma. Kroky. Chladný vzduch, jako by v místnosti teplota klesla pod nulu.  Něco mě koplo do nohy, vlastně mi je podrazilo, protože jsem ani si neuvědomila, že právě sedím na zadku a krčím se před něčím co nevidím, ale vím že to tu se mnou je. Něco mi znovu chytlo za nohu, za kotník a pevně mě to stisklo. "Co jsi zač." Křikla jsem a po tvářích mi začali téct slzy. Ty brečíš, čeho se bojíš? Mě? "Ukaž se nebo budu ječet." Vyhrožovala jsem, ale nebylo to nijak platné, protože se ozval ten zase ten hlas. To ti nepomůže, ale přihorší. Nechceš skončit mrtvá ne? "Co po mě chceš." Zaječela jsem tak nahlas, že se rozevřely dveře mého pokoje a v nich stál Wren s nějakou vysokou černovlasou ženou středního věku a několika dalšími v jejich patách. "Brynn! Jste v pořádku?" Otázala se žena. Odkud sakra  ona zná moje jméno? Řekl jí ho Wren? "Brynn, co se stalo." Dožadoval se odpovědi Wren. "Něco tu je."

"Cože?" Vyhrkla žena. "To není možné." Rozhlédla se po pokoji a nic neviděla. Vidíš nevěří ti. Měla jsi mlčet, protože teď ti udělám za života peklo. Mě se jen tak nezbavíš Brynn. "Co to bylo."

"Nevím, ale vím, že mi to strhlo deku, zhaslo světlo a několikrát mě to šáhlo na nohu, vlastně mi je i podkoplo. Mluvilo to, vyhrožovalo."

"Co ti říkal ten hlas." Dožadoval se znovu Wren. Už jsem se hodlala, že jim řeknu všechno, ale zarazil mě zase ten hlas. Chceš, aby byl Wren mrtvý? Nechceš? Tak nech svou klapačku zavřenou, zlato. "Co ti říkal?" Zopakoval Wren. "Nic. Nebudeme to řešit. Určitě se mi to jen zdálo, občas mívám docela dost živé sny."

"Nevypadalo to jako zlí živí sen."

                          "Opravdu je mi líto, že jsem tak vyváděla a asi jsem svým křikem zbudila hodně lidí. Moc, moc se omlouvám." Tak je to správně a teďko dobrou noc.