Akademie pro zvláštně nadané

Ráno

             Otevřela jsem oči a probrala se z té noční můry. Byla o mámě. Pořád mi říkala dokola několik frází, které mě šokovaly: "Nejsi moje dcera. Jsi zrůda. Nenávidím tě ty malá uřvaná mrcho. Přijdou a konečně tě zabijí. Zabijí tě a já se v nebi budu smát. Zabili mi kvůli tobě manžela, ale měli zabít tebe."  Jako by to nebyla ona, ta osoba, kterou jsem znala a milovala, ta osoba, se kterou jsem žila pod jednou střechou.  Po tvářích mi začaly stékat slzy. To by o mě matka nikdy neřekla, nikdy anebo? Ne, neříkala by ty hrozná slova, že mě nenávidí...

---------

          Měl jsem pravdu, že ji ten sen o matce dožene až k slzám. Je stále tak slabá až se mi to líbí. Zabít ji bude tak lehké, ale nejdříve si jí pořádně užiju. Musím jí dostat do kolen na samé dno propasti, a když uvidí svého posledního, kterému by mohla věřit zabiji jí. Ublížím ji, že ji pukne srdce. Ne, nesmí ji puknou srdce chci ji zabít sám. A k tomu ještě jak včera vzlykala, že ji Aaron ranil city. Jak sladké.

-------

           Pohlédla jsem na hodiny a raději zašla do koupelny, musím ze sebe udělat člověka a to rychle, protože poté co jsem pohlédla do zrcadla jsem se zděšeně odtáhla. V na druhé straně zrcadla na mě hledělo mé děsivé já. Byla jsem celá pobledlá s velkými kruhy pod rudýma oči od pláče. To opravdu nejsem já. Opravdu jsem tak děsivá? Zanedlouho pod tunou makeupu jsem se poznávala, i když jsem se pod tou maskou tak necítila jako já. "Brynn?" Ozval se mužský hlas, který se linul z vedlejší místnosti. Aaron? Ne, to není jeho hlas. Wren? "Jsem v koupelně."

"Fajn, vyděsila jsi mě, že..." V tu chvíli jsem přešla ke dveřím v úmyslu vejít do místnosti za ním a bum. Otevřela jsem dveře vší silou a  Wrena poslala těmi dveřmi přímo k zemi. "Au." Řekl. Já na něj jen vyjeveně hleděla jako úplnej blb než jsem se vzpamatovala. "Panebože promiň, já tě sejmula těmi..."

"Dveřmi? Jo."

                "Bolí to hodně? Půjdu s tebou na ošetřovnu."

"To je dobrý Brynn, jsem v pohodě."

                 "Opravdu? Vždyť jsem tě právě sejmula dveřmi od koupelny."

"Opravdu je mi fajn."

                     "Já, ale..."

"Brynn!" Okřikl mě. "Brynn!"

                      "Ano?"
"Jen se chci omluvit, že jsem ti vtrhl do pokoje, ale přišel jsem tě zkontrolovat, protože jsem měl o tebe strach, když jsem tě včera večer viděl vypadala jsi jako smrt sama, byla jsi tak malá a vyklepaná a pak jsem sem přišel večer, zkontrolovat tě, ale ty jsi tu nebyla. Měl jsem o tebe strach, že se ti něco stalo. Kam jsi zmizela?"

"Byla jsem venku."

                       "Sama?"

"Ne neboj, byla jsem s Callou a Wictorií."

                         "Nezbláznili jste se? Co kdyby se vám něco stalo!"

"Nevyšiluj."

                          "Jak nevyšiluj. Měl jsem o tebe strach."

"Nepoběžíš hned za ředitelkou, že ne."

                          "Ne, ale byl bych moc rád, kdybys mě příště informovala."

"Dobře, ale pokud něco budeš potřebovat tak se ozvy."

                               "Něco by tu bylo."

"Ano? Takto řekni." Najednou jsem ucítila na svých zádech chladnou stěnu a na ústech Wrenova ústa. Panebože ne, on mě líbá. Líbí se mi to? Ano? Ne? Panebože já nevím. Rychle jsem ho odstrčila a pohlédla mu do tváře jako by mu potemněla, než ke mě pozvedl ty jeho modré oči. Byli jako kus ledu. Tak bezcitného, tak ledového a... "Omlouvám se, ale..."

"To je v pořádku, chápu tě, nemáš mě ráda, máš  ráda jiného, který se na tebe vysral." Odvětil chladně až mě píchlo u srdce. To mluvil o Aaronovi? Aaron mě neodkopl, všechno mi včera vysvětlil. Nenechal mě samotnou, i když mi způsobil velkou bolest, dokázala jsem mu odpustit. Pohlédla jsem zpět do Wrenovo tváře. Stále na mě hleděli ty jeho oči. Přešla jsem až k němu a políbila ho na tvář. "Wrene jsi můj kamarád, který mě chápe, ale nechci tě ztratit, když tě odmítnu. Prosím nezlob se na mě."
 

 

 

  

                    "