Akademie pro zvláštně nadané

Knihovna

                     Momentálně jsem asi jako prázdný blok, můj příběh se teprve píše a teprve nyní se plní jeho prázdné stránky mým osudem. První lásky, hádky, přátelé i nepřátelé, kteří mě mohou obklopovat aniž bych tušila, kdo doopravdy jsou. Mohou to být mí přátelé, rodina nebo i lidé, které jen tak poznám na chodbě či ulici. Už to bude nějaký ten pátek , co mi matka oznámila, že budu chodit na tuto opravdu zvláštní akademii, kam se mi ze začátku vůbec nechtělo. Vypadalo to jako blázinec, kam mě lékaři chtěli už několikrát šoupnout, abych to řekla ve slušnosti mysleli si že jsem "Magor" a nepatřím mezi normální lidi. A víte co? Měli pravdu opravdu nejsem normální a díky tomu jsem poznala toho nejpodivnějšího kluka, do kterého jsem se po uši zamilovala, i když jsem poté zjistila, kdo je. Mezitím mi kdosi zabil matku a ze mě se stal sirotek, ale ukázal se opak. Měla jsem kamarádky, kluka, spolužáky, Wrena a najednou se zde zjevil muž, který tvrdil, že je můj strýc a víte co? Zase to byla pravda.

                       "Je ti dobře?" Překvapeně jsem zdvihla hlavu od otevřené knihy na stole a zahleděla se na osobu, která seděla v pohodlném křesle naproti mě. Popravdě jsem tu knihu nečetla, takže... Potřebovala jsem si srovnat pořádně myšlenky. A to od základů. "Je mi dobře, jen jsem se zamyslela... Jak dlouho tu vlastně sedíš?"

"Deset... Dvacet minut..."

                       "Cože?"

"Byla jsi pěkně mimo, proto jsem se zeptal jestli jsi v pohodě."

                      "Aha."

"Co čteš?"

                   "Víš, že ani netuším? Otevřela jsem jí, ale nějak jsem se nedokopala začít číst a vtom se tu zjevíš ty, potichu jako myš si přisedneš a BAF."

"Nechtěl jsem tě vyděsit."

               "Nevyděsil jsi mě. Jen už to prosím nedělej, nepozoruj mě, když jsem mimo, příště, když se něco takového stane zacloumej se mnou, nebo něco udělej, jasný?"

"Jistě vznešená dámo."

               "Tohle nebylo vtipný tichý cizinče."

"A, kdo tady vtipkuje teď?"

            "Já nevtipkovala, jen ti vracím tvé útoky."   

"Dobře. Nechtěla by jsi se projít? Jen na chvíli než bude večeře? Za hodinku bychom byli zpátky, aby tě někdo nehledal a nevyhlásil po tobě pátrání."

             "A víš, že ano? Počkej na mě v hale jen si dojdu pro svetr."

"Nemusíš už jsem ti ho vzal." Natáhl ruku a podal mi můj nejoblíbenější kus oblečení, který jsem dostala od mamky k minulým vánocům. Byl zabalený ve fialovém balícím papíru s bílou stuhou. Ach mami. Hrozně mi chybíš. "Ty jsi byl u mě v pokoji?"

"Bylo otevřeno." Dával v ruce nad hlavu, jako kdyby se vzdával a já se tomu musela zasmát, ten jeho výraz. Vypadal jako malé dítě, jako uličník, který právě provedl nějakou tu malou rošťárnu. "Víš, že se nyní chováš, jako malý kluk?"

"A ty,víš, že jsem nikdy nevyrostl? Že jsem pořád malý chlapec, jako Pan?"

                          "Myslíš Petra Pana a jeho Zeminezemi?"  

"Jo, četla si ho?"

                          "Jako malé mi otec četl pohádky a jaké by to bylo, kdyby mezi těmi všemi povídkami nebyl onen chlapec jménem Petr Pan? Co by to bylo za dětství? Čemu se vůbec pořád šklebíš!"

"Tobě."

                "Mě? Proč?" 

"Už to děláš zase! Neustále odpovídáš otázkami."

                  "Fajn budu se snažit, abych už to nedělala, ale neslibuju ti to!"

"To věřím."

                  "Jdeme?"

"Samozřejmě." Obešel celý stůl a jako správný gentleman mi pomohl vstát ze židle a nakonec jsme spolu vyšli těmi velkými masivními dveřmi ven  do podzimní přírody, kde se začali zbarvovat listí a projevovat, první známky blížící se zimi, která bude určitě krutá.