Akademie pro zvláštně nadané

Jed

                     "Panebože Brynn, ty jsi mu odpustila? Víš co ti udělal, vždyť jsi kvůli němu vzlykala." Vhrkla Wictorie s plnou pusou, když konečně vzhlédla od svého talíře. Chvíli jsem si ji prohlížela a pak přejela pohledem ke Calle, která se stále mračila. Pomalu vstřebávala informaci než se na mě smutně pousmála. "Jo, odpustila jsem mu. Asi jsem byla moc přecitlivělá."

"Vždyť ti ublížil!" Pokračovala vztekle Wictorie. V ten okamžik jsem ji chtěla umlčet, ale jak? Než se můj pohled zastavil na čokoládovém dezertu, který ležel přede mnou. Mohl by ji, alespoň na chvíli umlčet? Abych jim mohla vysvětlit.

                                        Sebrala jsem svůj dezert a hodlala jím umlčet Wictorii. Hned jak se ten dezert přiblížil k jejím rtům mi něco říkalo, že není něco v pořádku. Ano, ten dezert vypadal velmi lákavě, určitě bych ho snědla  sama, ale v ten okamžik se mi hodil jako úplatek pro ukecanou Wictorii. Ta se s chutí do něj zakousla, ale zanedlouho se začala dusit... "Panebože Wictorie, co se děje." Vyhrkla jsem, ale nedostalo se mi žádné odpovědi. Dívka přede mnou jen lapala po dechu. Bledla. Dusila se. "Brynn!" Promluvila Calla se strachem v očích. "Někdo se tě chtěl pokusit zabít!" Jen jsem hleděla na Wictorii a snažila se vzpamatovat. Proč by to někdo dělal? Kdo by mě sakra z této školy chtěl zabít? Nikomu jsem nic neudělala, nebo ano? "Brynn!" Křikla na mě nanovo Calla, ale já byla mimo, padala jsem do černočerné tmy, které se po chvíli proměnila v oslnivě bílé světlo, a pak v nějakou vizi.

Stála jsem v potemnělé ulici s vyhořelými domy. Okolo mě lilo jako z konve a na mých rukou bylo mnoho rudé. To nejsou moje ruce, ne nejsou. Nezabila jsem nikoho. Já nejsem vrah. Když tu se přede mnou na konci ulice objevila známá tvář.  Ležela na chladném asfaltu a hleděla do nebe. Byla tak bledá a ty oči. Hleděla z nich čistá smrt. "Wictorie." Vydechla jsem. Přispěchala jsem k jejímu bezvládnému tělu a nenašla žádné známky života, ale v ten moment otevřela oči. "Chcípneš mrcho!"

                                            Prudce jsem se zdvihla do sedu a po několika vteřinách jsem zjistila, že jsem ve svém pokoji, že ležím ve své posteli, a že toto byl jen zlí sen. Nebo ne? Pozorně jsem se rozhlídla po pokoji a nalezla někoho ve velkém křesle, které se nacházelo v rohu. Byla v něm stočená Calla, vypadala tak malá a... "Brynn?"

"Wictorie je...."

                                     "Ne, dostala se včas k doktorům, přežila to,... ale měla namále! Nyní leží v nemocnici na pokoji. Má v sobě hodně hadiček a..."

"Mohu ji vidět?" Přerušila jsem ji a ona je přikývla na souhlas.

Tak a další kapitola je na světě. Co tomu říkáte. Řekněte, kdo by čekal jed v malém čokoládovém zákusku:) Chudák holka. Kdopak to jen mohl udělat? Doufám, že se vám tato kapitola líbila B.W.