Akademie pro zvláštně nadané

noční procházka

                   Celí zbytek dne byl ok. Ben si mě nevšímal, dělal jako bych neexistovala a Aarona jsem už neviděla. Ani na večeři nebyl což bylo divné. Dívala jsem se tím směrem, kde ráno seděl. Židle byla prázdná. "Kam koukáš? Jídlo máš na talíři nelítá vzduchem." Pronesla Calla a Wiktorie vzhlédla od talíře, aby něco řekla, ale předběhla jsem jí. "Není tu."

"Třeba byl unavený."

                           "Nebo se mu udělalo zle."

"Možná, ale když jsem ho viděla odpoledne byl v pořádku."

                             "Tak proto jsi nebyla na matematice."

"Přesně. Byla jsi s ním, že jo."

                           "Je to pravda Brynn?"

"Jo je to pravda. Usmíval se, ale byl zbitý jako pes."

                             "On se na tebe usmíval?"

"Jo co je na tom?"

                                 "No, že se skoro nikdy neusmívá taky skoro nikdy nemluví jen s jeho gengem."

"Gengem?"

                               "Jo jeho partou. Říkáme jim gang."

"Aha." Usmála jsem se a dala do úst poslední sousto. "Myslím, že jsi půjdu udělat úkoly." Řekla jsem a už jsem stála na nohou a mířila ven. Vyšla jsem z jídelny, kde mě přepadl Wren. "Kam pádíš?"

"Do pokoje?"

                               "Tak brzy? Půjdeš se se mnou projít ven?"

"Jdu si dělat domácí úkoly."

                                 "No tak. Domácí úkoly počkají."

"Fajn, ale dojdu si do pokoje pro svetr."

                                 "Doprovodím tě."

"Nemusíš počkej tady." Usmála jsem a zmizela. Wren mě pozval ven? Mám to považovat za rande? Vždyť je o osm let starší. Na patře jsem otevřela svoje dveře a zalezla dovnitř. V místnosti byla tma a mě přepadl ten divný pocit. "Haló je tu někdo?" Zvolala jsem, ale odpovědi se mi nedostalo. Tak jsem si rozsvítila světlo a otevřela skříň. Vytáhla jsem černý svetr. Navlékla si ho a vydala se za Wrenem. Seděl na schodech a sledoval své boty. "Tak a můžeme jít." Zvedl se a vyvedl mě z pozemků školy. Byli jsme za branami,kráčeli dál a dál do temnot lesa. Nemám se čeho bát jsem tu s Wrenem."Slyšel jsem, že se tě dneska někdo snažil zmlátit." Začal.

"Jo no, ale nezmlátil."

         "To je dobře, že se ti nic nestalo. Byla by to moje chyba, měl jsem tě hlídat, aby se ti nic nestalo."

"Tak... Ty se rád prochází večer?"

          "Jo pročišťuje mi to mysl."

"Aha."

            " Lesy jsou, jako můj domov."

"Domov?"

              "Jako malý chlapec jsem rád běhal po lesích, když otec pracoval. Pracoval jako dřevorubec. Někdy jsem mu tam chodil pomáhat a vracel se s ním pozdě v noci. Obloha byla, jako dnes. Tak čistá jako duše andělů."

"Co dělá tvůj otec nyní?"

                  "Už je dvanáct let mrtvý."

" To jsem netušila moc se omlouvám."

                 "Ne to je v pořádku. Stalo se to už dávno, byla to nešťastná náhoda, ale bavme se o něčem veselejším. Například jak se jmenují ty tvoje nové kamarádky."

"Calla a Wictorie?"

                  "Vypadají moc mile."

" Jsou milé."

                     "Brynn?"

"Ano?"

                     "Zavři oči něco bych ti chtěl ukázat."

"Co to je?"

                    "Překvapení."

"Mám ráda překvapení."

                        "To doufám." Náhle jsem necítila zem pod nohama. Jako kdybych padala do bezedné propadti. "Otevři oči." Zašeptal Wren a já uviděla, že se vznášíme nad korunami stromů. Kolem nás nic jen hvězdy. Najednou se Wren přiblížil a políbil mě na rty. Chutnaly sladce. Jako jahody s čokoládou. "Wrene."

"Odpust mi Brynn, ale nemohl jsem si pomoct."