Je to pro tvoje dobro. Tato slova mi zněla v mysli celou dobu. Jak ví co je pro mě nejlepší? Určitě jí něco našeptali ti doktoři, protože než jsme odjeli z našeho domu, který jme měli pronajatý na poslední dva roky ve státech, volala jednomu z nich. Podle oslovení jsem zjistila, že se jmenuje Wren a má něco společného s mou matkou. Podle mého si myslí, že jsem blázen a to vtlouká matce do hlavy, i když to není pravda. "Brynn." Šťouchla do mě matka.
"Co je!?"
"Nedělala bych to, kdyby to nebylo nutné."
"Co nebylo nutné co? Kam to vlastně jedeme?"
"Shodli jsme se s doktory, že by ti určitě nejlépe bylo někde mezi tvými vrstevníky. Někde, kde by ti bylo o něco lépe." Už zase do toho tahá ty blbý lékaře, který stejně nade mnou už dávno zlomili hůl. "Ty mě chceš šoupnout do ústavu pro duševně choré?"
"Ne, zlato to bych ti nikdy neudělala je to akademie, ne blázinec."
"Akademie nebo blázinec vždyť je to jedno stejně si myslíš, že jsem blázen. Jen to nechceš říct nahlas. Bojíš se." Náhle auto zastavilo před velkým černým tryskáčem. Určitě musí být soukromý, protože by let pro dvě osoby. Mě a mámu vyšel na pěkný balík. "Je čas."
"Na co?"
"Aby jsme se rozloučili."
"Ty se mnou neletíš?" Žena přede mnou zakroutila hlavou. A z jejích očí tryskali slzy. "Mami."
"Brynn."
"Mami... Nemusíš to dělat."
"Musím." Náhle se otevřeli dveře od auta a silné paže mě vytáhli ven. Podzimní vítr mi čechral vlasy. "Mami." Zapištěla jsem znovu, ale tentokrát jsem se bála. Vypadala jsem jako malá šedá myška v pasti. Nikde není úniku. Co jsem naposledy uslyšela. Co se jí vydralo z úst bylo sbohem.
ČTEŠ
Akademie pro zvláštně nadané
ParanormalMé jméno je Brynn. Jsem naprosto mimo žebříček normality! Všichni si myslí, že nejsem normální, že mám o kolečko víc a nyní dokonce i moje matka, která si přeje, aby se můj zdravotní stav zlepšil a za doporučení mých lékařů podepisuje papír o mém př...
