Akademie pro zvláštně nadané

Hlas je zpátky

                    Od toho onoho dne, kdy jsem přemýšlela nad svou smrtí uběhly tři dny. Sklíčeně jsem ležela na své posteli a čučela do stropu, který jsem stejně neviděla, protože mě všude kolem do kola obklopovala tma. Už jsem se jí nebála. Neměla jsem proč bych se jí měla bát. Byla jsem bledá, jako smrt a má ústa byla pootevřená. Snažila jsem se uklidnit. Dneska jsem viděla dalšího ducha nějaké dívky, která mě jako ta předchozí varovala, že jsem v nebezpečí, že mě někdo zabije, ale kdo? Ani jedna se nezmínila o jméně... Báli se snad? Může jim ještě nějak ublížit? Z toho ducha té dnešní dívky jsem málem dostala infarkt, protože jsem stála před zrcadlem a upravovala si make up, když pum. A stalo seto. Proti mě ze zrcadla hleděla černovláska. Byla smutná a říkala stejná slova co ta před ní. Najednou jsem pocítila chlad. Chlad, který jsem poprvé pocítila, když jsem se setkala s tím... Nezvaným návštěvníkem. Nehodlala jsem se ani hnout, bude si myslet, že spím a nechá mě být. Náhle jsem na sobě pocítila ledový dotek. Tak ne, ale stejně se nehnu. Nebude mě rušit. Budu dělat, jako, že tu není. Dotek se přemístil  na mou tvář, kde se proměnila v oheň, který se rozlétl po mém těle. Zavřela jsem oči a uviděla krutou pravdu, kdo to opravdu je. Použila jsem svou sílu, aby mi to ukázala. Otevřela jsem oči a ucukla. "Co tak smutně princezno. Padá ti korunka."

"Chtěl jsi být mým strážným andělem, ale jak vidím umíš mi jen tak ničit život Aarone. Vím, že jsi to ty." Špitla jsem. "Jak..."

"Jak jsem to věděla, že jsi to ty? Umím si to zjistit."

                                   "Kdo..."

"Kdo mi to řekl? Nikdo. Jak ses mi před chvílí dotkl, zkusila jsem svou moc."

                                     "Brynn, já... Já jsem ti to chtěl říct. Nikdy jsem ti ublížit nechtěl."

"Proč jsi mi to dělal."

                                      "Všichni si myslí, že jsem jako otec, ale to není pravda."

"Kdo je tvůj otec."

                                        "Černá smrt."

"Panebože!"

                                         "Brynn."

"Jdi ode mě dál."

                                           "Brynn."

"Aarone, jdi ode mě dál."

                                            "Ne, nejdřív mě musíš vyslechnout."

"Co když nechci, zabiješ mě?"

                                               "Nikdy bych tě nezabil, i kdyby jsi mi zlomila srdce."

"Lhát umíš pěkně."

                                                "Nelžu ti. Musíš mi věřit."

"Věřit synovi sériového vraha, kterého nikdo nikdy nedopadl."

                                                  "Brynn, já nejsem on. Pochop to nikdy bych ti nic neudělal, protože..."

"Protože co?"

                                                   "Kdybych ti to řekl nevěřila bys."

"Zkus to..." Vylezla jsem z postele a zatarasila mu cestu ke dveřím. "Víš, že umím zmizet. Nepotřebuju dveře abych odešel."

"Zmizíš a nebudu ti věřit nikdy."

                                                   "Vyhrožuješ?"

"Ne jen ti to oznamuju."

                                                   "Neuvěříš, protože nechceš uvěřit."

"Uvěřím ti, když mi řekneš pravdu."

                                                     "Nevím jak se tomu říká."

"Čemu."

                                                       "No, když se ti srdce chvěje jen tě vidím. Nebo, když se zahledím do těch tvých očí..." Uvěřila jsem, protože, tohle by si syn toho největšího vraha nedovolil vyslovit ani naznačit. Udělala jsem pár kroků k němu a dotkla se jeho ruky, aby mi věnoval pozornost a nečučel na své boty. Políbila jsem ho svými rty na jeho.  Neucukl. "Cítíš to i teď?"

"Ano, je to... Sakra. Hraješ to na mě přes moje city."

                                                  "Věřím ti."

"Cože?"

                                                   "Věřím ti, právě jsi se mi přiznal k ničemu co by nikdo nikdy neřekl."

"Cítíš něco ke mě?"

                                                     "Ano."
 

 

"
 

 

"